Constitutional Court dismisses complaint regarding unequal court fees for joint debtors versus sole plaintiff.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem LL. M., advokátem, se sídlem Křižovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 29 Cdo 2066/2015-948, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 327/2014-840, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2013, č. j. 28 Cm 65/2012-812, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou na základě § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), do práva stěžovatele na rovné postavení účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, do práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i do práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, s čímž souvisí i porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. července 2014, č. j. 28 Cm 65/2012-812, zamítl v řízení o zaplacení částky ve výši 225,000.000 Kč s příslušenstvím žádost prvního (stěžovatele) a čtvrtého žalovaného ze dne 16. června 2014 o vrácení přeplatku na soudním poplatku z odvolání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení přeplatku, neboť nešlo o případ, kdy byl soudní poplatek zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní nejsou nerozlučnými účastníky řízení ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy úkony jednoho z nich platí i pro druhého, a to přesto, že jim byla uložena solidární povinnost k zaplacení náhrady škody. Bylo tedy na vůli každého z nich, zda rozsudek napadnou odvoláním a zda u podaného odvolání zaplatí soudní poplatek. Pokud tedy žalovaní podali samostatně, v různých dnech, zastoupeni různými advokáty odvolání proti rozsudku, vznikla jim také samostatná poplatková povinnost. Soud prvního stupně dále uvedl, že uložení poplatkové povinnosti společně a nerozdílně by navíc bylo zásahem do jejich procesních práv, když jedním ze způsobů ukončení odvolacího řízení ve vztahu ke každému z odvolatelů je zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku jedním z odvolatelů. Soud prvního stupně konečně neakceptoval poukaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2010

sp. zn. II. ÚS 1198/10

(N 125/57 SbNU 559), který podle jeho názoru dopadá na situaci, kdyby podali žalovaní odvolání společně, což však nebyl tento případ.

3. K odvolání prvního a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 327/2014-840, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že se nejednalo o společný úkon žalovaných a soud prvního stupně nepochybil, pokud každého ze žalovaných zvlášť vyzval k úhradě soudního poplatku, přičemž žalovaní soudní poplatek takto uhradili vědomi si možnosti zastavení odvolacího řízení.

4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 29 Cdo 2066/2015-948, odmítnuto podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož se § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neprosadí v případě samostatných procesních společníků (nejedná-li se o jejich společný úkon), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3659/2014 a další). Nejvyšší soud pokračoval, že uvedený závěr byl shledán ústavně konformním i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015,

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. června 2014,

sp. zn. IV. ÚS 240/14

, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2011,

sp. zn. I. ÚS 224/11

, v němž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož solidární poplatková povinnost nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. že § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se uplatní jen v případě nerozlučného procesního účastenství). V naposledy citovaném usnesení sp. zn.,

I. ÚS 224/11

se Ústavní soud vyjádřil i ke svému nálezu ze dne

sp. zn. II. ÚS 1198/10

, jímž argumentovali dovolatelé, přičemž vysvětlil, že jeho závěry jsou použitelné jen v případech, jde-li o společný úkon účastníků řízení či o jinou skutečnost způsobující vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek společně.

II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí, přičemž uvádí, že stěžovatel i další žalovaný Pavel Filipčík (k tomu ústavní stížnost vedená pod

sp. zn. II. ÚS 2596/15

), byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku každý ve výši 3,850.00 Kč, který z důvodu procesní opatrnosti oba zaplatili, avšak následně požádali o jeho vrácení. Jejich žádost však byla napadenými rozhodnutími zamítnuta. Stěžovatel považuje úvahu obecných soudů, podle níž vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek každému v plné výši, neboť jejich odvolání nebylo společným úkonem, za nesprávnou, nemající oporu v § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatel zdůrazňuje, že výpočet poplatku byl proveden, jakoby předmětem žaloby byla částka dvojnásobná, resp. jakoby každému ze žalovaných byla platební povinnost stanovena samostatně, což však není správný názor. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1198/10

, jehož závěry se dle jeho názoru vztahují i na stávající věc. Ústavní soud považoval podle stěžovatele za rozhodující kritérium pro vyměření poplatku skutečnost, že předmětem řízení je solidární nárok. Solidární povaha nároku je přitom považován za klíčové kritérium i v dostupné komentářové literatuře. Obecnými soudy vyžadovaný předpoklad pro vznik společné povinnosti spočívající v tom, že účastníci resp. odvolatelé učiní pouze jedno společné procesní podání, ovšem z citovaného nálezu nevyplývá a nemá oporu ani v § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Ani takové podání by totiž nezaložilo jejich nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. Proto podle názoru stěžovatele není rozhodná skutečnost, zda účastníci podali odvolání každý zvlášť, nýbrž především to, že zde existuje jediná solidární povinnost plnit. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že jím provedený výklad relevantních zákonných ustanovení zákona o soudních poplatcích odpovídá smyslu a účelu těchto ustanovení. Smyslem § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích totiž není zpoplatnit odvolání jako úkon, nýbrž odvolací řízení jako takové. Napadená rozhodnutí ve svých důsledcích zakládají také významnou nerovnost stran sporu. Zatímco žalobce byl povinen za zahájení řízení zaplatit soudní poplatek ve výši 3,850.000 Kč (jehož základem byla částka 225,000.000 Kč), solidárně zavázaní žalovaní byli nuceni za odvolání uhradit společně částku dvojnásobnou. Takto stanovená výše zároveň převyšuje maximální zákonnou výši poplatku přípustnou podle zákona o soudních poplatcích, čímž současně představuje významnou překážku pro uplatňování procesních práv žalovaných, takže se dostává do rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

III. 6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v intencích zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně podotýká, že obsahově podobnou ústavní stížností směřující proti totožným rozhodnutím se zabýval ve věci

sp. zn. II. ÚS 2596/15

, která se týkala spolužalovaného Ing. Filipčíka. Vzhledem k tomu, že se jedná o skutkově shodné případy, lze závěry vyplývající z uvedené věci vztáhnout i na věc stávající, a proto nyní postačí, aby se Ústavní soud omezil pouze na stručné shrnutí, které vychází z toho, že závěr, že solidární poplatková povinnost podle § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích vzniká jen tehdy, mají-li účastníci řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 o. s. ř., tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, byl označen Ústavním soudem za ústavně konformní (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 171/06

,

sp. zn. II. ÚS 150/06

,

sp. zn. II. ÚS 95/06

,

sp. zn. III. ÚS 339/06

,

sp. zn. III. ÚS 1711/12

,

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

či zejména

sp. zn. I. ÚS 224/11

), a proto Ústavní soud nemá důvod se od něj odchylovat ani v tomto případě. K tomu, aby se uplatnil § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, je nutné, aby byli účastníci řízení právě „nerozlučnými“ společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. Ze stěžovatelem citovaného nálezu

sp. zn. II. ÚS 1198/10

se závěr jím prezentovaný, že pro vznik společné poplatkové povinnosti postačuje existence solidárního nároku, nepodává. Naopak ve výše citovaných rozhodnutích

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

a

sp. zn. I. ÚS 224/11

, byly vysvětleny předpoklady, za kterých společná poplatková povinnost vzniká, přičemž o situaci, v níž se nachází stěžovatel a žalovaný Ing. Filipčík nejde.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu