Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fees for separate appeals by jointly liable debtors.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Filipčíka, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 29 Cdo 2066/2015-948, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 327/2014-840, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2013, č. j. 28 Cm 65/2012-812, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na přístup k soudu coby základního práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] a do práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. července 2014, č. j. 28 Cm 65/2012-812, zamítl v řízení o zaplacení částky ve výši 225,000.000 Kč s příslušenstvím žádost prvního a čtvrtého žalovaného (stěžovatele) ze dne 16. června 2014 o vrácení přeplatku na soudním poplatku z odvolání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení přeplatku, neboť nešlo o případ, kdy byl soudní poplatek zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaní nejsou nerozlučnými účastníky řízení ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy úkony jednoho z nich platí i pro druhého, a to přesto, že jim byla uložena solidární povinnost k zaplacení náhrady škody. Bylo tedy na vůli každého z nich, zda rozsudek napadnou odvoláním a zda u podaného odvolání zaplatí soudní poplatek. Pokud tedy žalovaní podali samostatně, v různých dnech, zastoupeni různými advokáty, odvolání proti rozsudku, vznikla jim také samostatná poplatková povinnost. Soud prvního stupně dále uvedl, že uložení poplatkové povinnosti společně a nerozdílně by navíc bylo zásahem do jejich procesních práv, když jedním ze způsobů ukončení odvolacího řízení ve vztahu ke každému z odvolatelů je zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku jedním z odvolatelů. Soud prvního stupně konečně neakceptoval poukaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2010

sp. zn. II. ÚS 1198/10

(N 125/57 SbNU 559), který podle jeho názoru dopadá na situaci, kdyby podali žalovaní odvolání společně, což však nebyl tento případ.

3. K odvolání prvního a čtvrtého žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo 327/2014-840, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že se nejednalo o společný úkon žalovaných a soud prvního stupně nepochybil, pokud každého ze žalovaných zvlášť vyzval k úhradě soudního poplatku, přičemž žalovaní soudní poplatek takto uhradili vědomi si možnosti zastavení odvolacího řízení.

4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 29 Cdo 2066/2015-948, odmítnuto podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož se § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neprosadí v případě samostatných procesních společníků (nejedná-li se o jejich společný úkon), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3659/2014 a další). Nejvyšší soud pokračoval, že uvedený závěr byl shledán ústavně konformním i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015,

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. června 2014,

sp. zn. IV. ÚS 240/14

, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2011,

sp. zn. I. ÚS 224/11

, v němž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož solidární poplatková povinnost nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. že § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se uplatní jen v případě nerozlučného procesního účastenství). V naposledy citovaném usnesení se Ústavní soud vyjádřil i ke svému nálezu ze dne

sp. zn. II. ÚS 1198/10

, jímž argumentovali dovolatelé, přičemž vysvětlil, že jeho závěry jsou použitelné jen v případech, jde-li o společný úkon účastníků řízení či o jinou skutečnost způsobující vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek společně.

II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí. Poté se věnuje souladnosti těchto rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu, přičemž dospívá k závěru, že napadená rozhodnutí nemohou v jejím světle obstát. Nejvyššímu soudu vytýká, že pouze převzal obecné závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 224/11

, a vztáhl je na projednávaný případ, aniž by zohlednil jeho zásadní odlišnosti. Napadené rozhodnutí se především nezabývá rozdílem mezi procesním postavením „obyčejných“ samostatných společníků v rozepři, oproti situaci, kdy jde o procesní společenství několika samostatných společníků, ohledně jejichž vzájemného vztahu vyplývá z právního předpisu určitý způsob vypořádání (viz § 153 odst. 2 o. s. ř. a § 206 odst. 2 o. s. ř.), a které se v podstatě blíží společenství nerozlučnému, a proto na ně nelze automaticky vztahovat právní názory vyslovené pro obyčejné samostatné společenství. Stěžovatel dovozuje, že všechna rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud odkázal, se týkají případů obyčejných samostatných společníků (obvykle v postavení hlavní dlužník a ručitel), ve stávajícím případě jsou však žalovaní samostatnými společníky, pro něž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání. Stěžovatel se dále vypořádává se závěry plynoucími z nálezu

sp. zn. II. ÚS 1198/10

, z nichž se podle jeho názoru nikterak nepodává, že by se § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích mohl uplatnit pouze v případě společného úkonu či jiného vzniku společné poplatkové povinnosti. Vyslovuje přesvědčení, že právní názor vyjádřený v nálezu

sp. zn. II. ÚS 1198/10

dopadá nejen na případy, kdy obyčejní samostatní společníci učiní společný úkon, ale také na situace, kdy je předmětem řízení solidární nárok. Stěžovatel rovněž poukazuje na souvislosti mezi poplatkovou povinností a základním právem na přístup k soudu. Z hlediska teleologického výkladu § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je třeba dospět k závěru, že jeho vztažení na samostatné společníky, vůči nimž byl uplatněn nárok solidární povahy, je v souladu se smyslem a účelem zákona o soudních poplatcích. Ve spojení s interpretační směrnicí přiklánět se spíše k výkladu ve prospěch práva na přístup k soudu, se stěžovatel přiklání k závěru, že § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se vztahuje i na ně, neboť jde o výklad, který je pro samostatné společníky lépe slučitelný s právem na přístup k soudu.

III. 6. Ústavní soud úvodem podotýká, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

(N 19/48 SbNU 205)].

7. V dané věci stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně poplatkové povinnosti solidárních žalovaných. K tomu Ústavní soud podotýká, že rozhodováním obecných soudů v otázkách náhrady nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení, resp. o výši soudních poplatků, může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007

sp. zn. III. ÚS 624/06

(N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. října 2005

sp. zn. III. ÚS 255/05

a rozhodnutí zde citovaná, všechna rozhodnutí jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud dále konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Je totiž zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Ústavní soud se přitom otázkou podmínek aplikace § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se ve své judikatuře již zabýval, a to nejen v obecnými soudy či stěžovatelem jmenovaných rozhodnutích. Výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost podle tohoto ustanovení vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 o. s. ř., tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 171/06

,

sp. zn. II. ÚS 150/06

,

sp. zn. II. ÚS 95/06

,

sp. zn. III. ÚS 339/06

,

sp. zn. III. ÚS 1711/12

,

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

či zejména

sp. zn. I. ÚS 224/11

). K tomu, aby se uplatnil § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, je nutné, aby byli účastníci řízení právě „nerozlučnými“ společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. Pokud tyto závěry zhodnotil Ústavní soud ve výše citovaných rozhodnutích jako ústavně souladné, nemá ani nyní důvod, pro který by se od tohoto názoru měl odchýlit.

9. Ze stěžovatelem citovaného nálezu

sp. zn. II. ÚS 1198/10

se závěr jím prezentovaný, že pro vznik společné poplatkové povinnosti postačuje existence solidárního nároku, nepodává. Naopak ve výše citovaných rozhodnutích

sp. zn. IV. ÚS 3801/14

a

sp. zn. I. ÚS 224/11

, byly vysvětleny předpoklady, za kterých společná poplatková povinnost vzniká, přičemž o situaci, v níž se nachází stěžovatel a žalovaný Ing. Filipčík nejde.

10. K námitkám stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání (tedy i uplatnění relevantního dovolacího důvodu), podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci (srov. např. usnesení ze dne 2 října 2013

sp. zn. II. ÚS 2745/13

). Ústavní soud se proto v této souvislosti omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, z jakých důvodů (souladnost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné a rovněž se vypořádal s jeho námitkami týkajícími se eventuálního rozporu názoru odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu. Z tohoto pohledu nelze ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu