Constitutional Court dismisses constitutional complaint because the underlying criminal proceedings were not yet concluded.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Liberci, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Ostravě, Poštovní 2, směřující proti usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 3. prosince 2015, č. j. 6 Pp 79/2015-130, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2015, č. j. 55 To 527/2015-143, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel svým podáním brojí proti rozhodnutím, jež jej měla zkrátit v ústavně zaručených právech (čl. 36 odstavec 1 a čl. 40 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod), neboť soud prvního stupně nevyloučil samosoudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci navrhovatele a stížnostní soud zamítl opravný prostředek.

Navrhovatel uvádí, že soudce se měl nelichotivě vyjadřovat k jeho osobě a měl jej označit za narušenou a nebezpečnou osobu, což mělo plynout z toho, že navrhovatel je zvláště nebezpečný recidivista. Stížnostní soud pak konstatoval, že sice nesdílí kritický pohled soudce okresního soudu, nicméně ten je konstantní i v ostatních trestních řízeních, a proto nenarušuje zásadu rovnosti.

Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz například nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V projednávaném řízení je patrné, že předmětné řízení doposud neskončilo. Není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy jako v projednávané věci. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.

Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soud rozhodl, jak výše uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj