Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint as all legal remedies were exhausted by the Supreme Court.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu P. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel podání označené jako ústavní stížnost, jímž se navrhovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, kterým Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele podle ustanovení § 265k odstavců 1 a 2 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, v části týkající se navrhovatele, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok I.); dovolání ostatních obviněných byla odmítnuta (výroky II. a III.). Důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu byl fakt, že jeho obhájci byl před jednáním odvolacího soudu pozastaven výkon advokacie.

Navrhovatel však v rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje pochybení spočívající v porušení principu presumpce neviny, neboť za dané situace neměl soud hodnotit jeho souzené jednání, a proto dospěl k nesprávnému, předčasnému a neúplnému závěru o vině a skutku. Tím mělo být porušeno právo zakotvené v čl. 40 odstavci 2 Listina základních práv a svobod. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1965/15

, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil napadeného rozhodnutí a vrátil věc do stádia řízení před soudem prvého stupně.

Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není, a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních mechanismů. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.

Jinými slovy řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. V projednávaném případě byla napadeným rozhodnutím věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, a proto je ústavní stížnost předčasná. Ústavní soud tedy posoudil podání navrhovatele s ohledem na výše uvedené jako návrh nepřípustný.

Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle citovaného ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj