Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial costs due to invalid third-party contract.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti navrhovatelů: 1. Nguyen Kim Son a 2. Truong Thi Tuyet Minh, zastoupených Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 20/477, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2015, č. j. 7 Cmo 81/2015-88, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 81 Cm 82/2012-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2015, č. j. 81 Cm 82/2012-67, rozhodl, že se podle ustanovení § 150 o. s. ř. žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené rozhodnutí vydal v návaznosti na své předchozí usnesení ze dne 11. 9. 2013, č. j. 81 Cm 82/2012-43, jímž určil, že stěžovatelé jsou jako manželé členy Stavebního bytového družstva POKROK. Původní nákladový výrok II. usnesení ze dne 11. 9. 2013 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, č. j. 7 Cmo 530/2013-54, který soudu prvního stupně uložil znovu vyřešit otázku aplikace § 150 o. s. ř.

V usnesení ze dne 30. 1. 2015 městský soud dospěl k závěru, že je-li vlastním předmětem řízení posouzení platnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi stěžovateli a třetí osobou (přičemž tato smlouva byla soudem shledána absolutně neplatnou), jsou dány důvody k aplikaci § 150 o. s. ř. Bylo by nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby družstvo stěžovatelům platilo náklady řízení, neboť vystupovalo pouze jako subjekt provádějící evidenci podle smlouvy, která mu byla předložena. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. Cmo 81/2015-88, rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 1. 2015 potvrdil.

Proti usnesením městského soudu ze dne 30. 1. 2015 a vrchního soudu ze dne 21. 7. 2015 se stěžovatelé brání ústavní stížností ze dne 4. 10. 2015, ve které navrhují, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítají zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřují v tom, že obecné soudy na věc aplikovaly § 150 o. s. ř. Vytýkají jim, že odpovídajícím způsobem nezohlednily tvrzení stěžovatelů o nesplnění podmínek pro použití moderačního práva za situace, kdy družstvo hrozilo vyloučením z družstva, činilo kroky směřující k vyklizení bytu, přestože bylo obeznámeno s genezí případu a okolností, že platnost nabývacího titulu mezi stěžovateli a třetí osobou je předmětem sporu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci a popřel by svoji roli i postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by se opakovaně zabýval úvahami krajského soudu, které byly určující pro rozhodnutí o nákladech řízení. Pro přezkum je relevantní výhradně dodržení ústavního rámce jeho rozhodovací činnosti.

Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007,

sp. zn. III. ÚS 624/06

(N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014,

sp. zn. III. ÚS 3519/13

, ze dne 3. 4. 2014,

sp. zn. III. ÚS 1848/13

, nebo ze dne 25. 11. 2010,

sp. zn. III. ÚS 2525/10

). Takové okolnosti zakládající ústavní přesah rozhodování obecných soudů Ústavní soud v daném případě neshledal.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se vypořádaly s otázkou aplikace § 150 o. s. ř. ústavně konformním způsobem. Vyšly z povahy tohoto ustanovení jako výjimky prolamující základní pravidlo pro přiznání náhrady nákladů řízení, tj. odvození nákladového výroku od úspěchu ve věci. Důraz na řádné odůvodnění jeho aplikace byl v daném případě zdůrazněn i tím, že původní rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2014 a soudu prvního stupně bylo uloženo opakovaně ověřit podmínky pro jeho aplikaci.

V této souvislosti lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která akcentuje povinnost soudů účastníky poučit o zvažovaném použití moderačního (zmírňovacího) práva a vytvořit pro ně procesní prostor, aby se mohli k této otázce vyjádřit (srov. nálezy ze dne 25. 8. 2015,

sp. zn. I. ÚS 1593/15

, ze dne 25. 8. 2015,

sp. zn. II. ÚS 3550/13

, nebo ze dne 2. 4. 2015,

sp. zn. II. ÚS 2994/14

). Takový prostor byl účastníkům v projednávané věci nepochybně poskytnut, již jen proto, že problematika aplikace § 150 o. s. ř. na souzenou věc byla opakovaně předmětem přezkumu v důsledku toho, že původní rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení bylo zrušeno soudem odvolacím.

Obecné soudy vyšly při aplikaci § 150 o. s. ř. na projednávanou věc z logické a srozumitelné úvahy, že stěžovatelé sice byli in merito úspěšní a dosáhli soudního určení (zachování) svého členství v družstvu, jádrem posouzení ovšem vůbec nebyl právní vztah mezi nimi a družstvem. Vlastním předmětem řízení byla totiž otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která byla uzavřena mezi stěžovateli na straně jedné a třetí (na družstvu nezávislou) osobou na straně druhé. Obecné soudy v této souvislosti správně zdůraznily, že družstvo bylo na věci samé zainteresováno toliko tak, že poté, co mu byla smlouva předložena, provedlo v souladu se svými povinnostmi změny v evidenci členů.

Ústavní soud dodává, že ke konstatování zásahu do ústavně zaručených práv nemohla vést ani argumentace stěžovatelů, kterou uplatňovali již v řízení před obecnými soudy a na níž postavili i svoji ústavní stížnost, totiž že družstvo vůči nim při realizaci svých práv postupovalo výrazně aktivisticky, konkrétně činilo kroky k vyklizení bytu či vyloučení stěžovatelů z družstva. K tomuto jednání družstvo nepřistoupilo v bezprostřední souvislosti s řízením v projednávané věci, nýbrž kvůli dluhům na nájemném a nákladech (zálohách) na služby spojené s užíváním bytu, vzniklým i v důsledku nejasností poté, co stěžovatelé postupně se dvěma různými subjekty uzavřeli smlouvy o zajišťovacím převodu práva k bytu, ohledně kterých následně tvrdili jejich absolutní neplatnost.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu