Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unreasonable due to lack of procedural violation. The court rejects the claim that lower courts violated fair trial rights. The decision upholds the lower courts' findings as constitutionally acceptable.

Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, AK se sídlem v Kolíně IV, Sladkovského 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2013 č. j. 42 C 116/11-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Co 232/2013-118 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 76/2014-174, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2014 a doplněné dne 7. 11. 2014, se Bohuslav Veselý (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského úřadu Čáslav, který nevedl řádně spis o jeho podání evidovaném pod č. j. výst. 1008/98, resp. tento spis záměrně zničil či přinejmenším ztratil, v důsledku čehož neměl možnost prokázat stav a obsah předmětného spisu v dalších jím vedených řízeních.

Dne 20. 3. 2013 rozsudkem č. j. 42 C 116/2011-90 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobu, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj byla povinna zaplatit žalobci částku 2 000 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 25. 6. 2013 rozsudkem č. j. 30 Co 232/2013-118 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 42 C 116/2011-90 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Dne 30. 7. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 76/2014-174 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Co 232/2013-118 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně a rozsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení a bez podrobnější argumentace ústavněprávní tvrdil, že všechny v jeho věci rozhodující obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2014 stěžovatel opakoval své tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, poukázal na nález ze dne 16. 2. 1995

sp. zn. III. ÚS 61/94

(N 10/3 SbNU 51) a namítal neúplně zjištěný skutkový stav věci založený na zamítnutí jeho odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost uplatněného nároku.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Důvody, pro které nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, stejně jako v navazujícím potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Obdobně i dovolací soud dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pro vady, pro něž nešlo v dovolacím řízení pokračovat.

Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatele, resp. soudu dovolacího při posouzení podmínek řízení o podaném dovolání.

Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněné v ústavní stížnosti, plně odkázat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu