Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu Mgr. Danuše Korczynské, na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4562/2011-420 ze dne 10. 3. 2015, Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 311/2013-1069 ze dne 28. 11. 2013 a Městského soudu v Praze č. j. 47 Cm 6/2006-919 ze dne 20. 3. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 2. 5. 2015 došel Ústavnímu soudu návrh směřující proti shora označeným soudním rozhodnutím. Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že návrh tyto požadavky z níže uvedených důvodů nesplňuje.

Třebaže byla dosud navrhovatelka opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučována o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (srov. kupř. řízení ve věcech

sp. zn. I. ÚS 2360/08

,

II. ÚS 3276/07

,

III. ÚS 695/08

,

IV. ÚS 9/11

), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a 31 vzpomínaného zákona. Vyzývat navrhovatelku k odstranění vad návrhu by bylo z důvodů jí z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické. S právními následky takto podané ústavní stížnosti tak již byla navrhovatelka dostatečně seznámena.

Ostatně kupř. v usnesení

sp. zn. I. ÚS 219/13

ze dne 21. 1. 2013 Ústavní soud výslovně uvedl, že "[a]čkoliv stěžovatelka v podání avizuje, že zastoupení advokáta doplní, není přesto důvod s rozhodnutím vyčkávat. Stěžovatelka od roku 2005 do současnosti iniciovala u Ústavního soudu již zhruba stovku řízení, přičemž v drtivé většině z nich byla o náležitostech ústavní stížnosti poučena (...). Ústavní soud již opakovaně návrhy stěžovatelky - s ohledem na její dostatečné povědomí o formálních náležitostech ústavní stížnosti - bez obvyklé předchozí výzvy k odstranění vad odmítl (např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3480/11

,

II. ÚS 3381/11

,

II. ÚS 3633/11

,

III. ÚS 240/10

,

IV. ÚS 1548/09

,

IV. ÚS 2840/12

). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli(-ce) vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním."

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj návrh za přiměřeného užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj