Constitutional Court dismisses appeal claiming parole denial violated rights and double jeopardy principles.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kolín, Kutnohorská 43, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. 14 To 17/2015-61 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 10. 2014 č. j. 1 PP 8/2014-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Nymburce, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Nymburce.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy vadně interpretovaly podmínky stanovené v ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku, když odmítly přijmout za prokázané, že se stěžovatel v průběhu výkonu trestu polepšil, a z jejich rozhodnutí vyplývaly nereálné a blíže nespecifikované další požadavky k tomu, aby prokázal zlepšení svého chování. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy porušily princip ne bis in idem, neboť nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života dovodily z trestní minulosti stěžovatele, takže za jedno jednání je stěžovatel postihován podruhé.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 175/2000

,

III. ÚS 284/2001

,

III. ÚS 1280/08

,

III. ÚS 458/09

či

III. ÚS 338/10

). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 1735/10

), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2299/10

).

V dané věci Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí odůvodnil své pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, nejen samotnou trestní minulostí stěžovatele (konkrétně se jednalo o sedm předchozích odsouzení), ale i dalšími skutečnostmi. Nejdůležitější z nich spočívala v tom, že se stěžovatel dopustil hned trojí trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu svého předchozího trestu odnětí svobody, přičemž šlo mj. o masivní trestnou činnost, konkrétně o trestný čin loupeže spáchaný sedmi útoky. Poukázáno bylo také nato, že v případě stěžovatele šlo o speciální recidivu majetkové a současně násilné trestné činnosti a že odsouzený nemá příslib zaměstnání.

Přihlédnutí k předchozí trestné činnosti, jakož i k okolnosti, že část této trestné činnosti byla spáchána v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je pouze jedním z relevantních faktorů pro vytvoření prognózy budoucího chování odsouzeného z hlediska nebezpečí opakování trestné činnosti. Nemůže se jednat o druhý postih za trestný čin a tedy o porušení principu ne bis in idem. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz § 42 písm. p) a § 59 trestního zákoníku].

V posuzovaném případě trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal polepšení, neboť jeho chování v průběhu výkonu trestu nevykazovalo mimořádnou kvalitu a maximální aktivitu. Požadavek takového výrazného projevu nápravy odůvodnily právě tím, že stěžovatel v minulosti již dosáhl podmíněného propuštění, avšak nejenže nevedl řádný život a opakoval trestnou činnost, ale že tato trestná činnost dokonce gradovala. Ústavní soud považuje tuto úvahu za opodstatněnou a dostatečně odůvodněnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu