Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of legal remedies and pending retrial.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. Ch., zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou a společníkem Machytková, Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. 14 To 135/2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze a navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2014 zrušil podle § 149 odst. l písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v tehdy účinném znění (dále jen "tr. řád"), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1 Nt 102/2012-767, a rozhodl tak, že podle § 397 odst. 1 tr. řádu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle § 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace, který má spočívat v odcizení finančních prostředků v celkové výši cca 56 milionů rublů z rozpočtu Udmurtské republiky při zadávání veřejných zakázek na dovoz drahého lékařského vybavení, a to na základě žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. Nr.87-185-12, za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. Nr.87-185-12, doplněných dne 25. 2. 2014 sp. zn. č. 81/3-218-12. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 8. 2013 rozhodl, že vydání stěžovatele k uvedenému trestnímu stíhání není přípustné.

3. Ústavní soud usnesením ze dne 29. 7. 2014 č. j.

I. ÚS 2324/14-76

odložil vykonatelnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. 11 Tcu 94/2014 na základě opravného prostředku ministryně spravedlnosti podaného podle § 397 odst. 3 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 a současně vrchnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vrchnímu soudu zejména uložil znovu posoudit, zda by jednání, které je podkladem pro vyžádaní stěžovatele, bylo trestné i v České republice.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro věcné (meritorní) projednání ústavní stížnosti.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost "nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4)." Takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona "řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

7. Citovaná ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000

sp. zn. III.ÚS 117/2000

, N 111/19 SbNU 79, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

8. Předmětnou ústavní stížnost je třeba hodnotit jako nepřípustnou za situace, kdy tato byla podána proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla vyslovena přípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, přičemž však toto usnesení bylo k opravnému prostředku ministryně spravedlnosti Nejvyšším soudem zrušeno a věc byla vrchnímu soudu přikázána k novému projednání. Řízení tak dosud nebylo pravomocně skončeno.

9. Ústavní stížnost, kterou bude při splnění dalších zákonných podmínek možno hodnotit jako přípustnou, bude případně možno podat teprve proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, tedy teprve proti (novému) pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, resp. vrchního soudu jako soudu nadřízeného ve věci vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Současně s ústavní stížnosti bude případně stěžovatel oprávněn ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhnout rovněž odklad vykonatelnosti takového (nového) rozhodnutí.

10. Na základě výše uvedených důvodu byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Ústavní soud přitom neshledal naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, na jejichž základě by bylo možno přijetí ústavní stížnosti neodmítnout i přes naplnění podmínky nepřípustnosti podle odst. 1 téhož ustanovení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2015

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj