Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of lawyer representation and formal defects.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele ing. Jaromíra Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 2 Afs 158/2014-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. 12. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Tímto usnesením Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, podanou proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2014, č. j. 31 Af 42/2013-81, kterým tento soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce.

Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).

Z několika desítek dalších řízení o ústavních stížnostech, jež navrhovatel u Ústavního soudu vedl a vede, se přitom podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a byl rovněž vyzýván k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz naposledy kupříkladu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 1853/13

,

sp. zn. III. ÚS 2567/14

, sp. zn. II. 2600/14 či

sp. zn. I. ÚS 2790/14

), což však navrhovatel nečiní.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006,

sp. zn. III. ÚS 5/06

, ze dne 28. 4. 2009,

sp. zn. I. ÚS 987/09

, ze dne 18. 5. 2010,

sp. zn. II. ÚS 1361/10

, ze dne 18. 5. 2010,

sp. zn. IV. ÚS 1273/10

, a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11 a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích.

Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly navrhovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

I v této věci se proto Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení navrhovatele (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh navrhovatele bez jednání odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případě stejného stěžovatele učinil např. již usneseními

sp. zn. III. ÚS 3506/14

,

III. ÚS 3353/14

,

II. ÚS 3270/14

,

I. ÚS 2856/14

,

I. ÚS 2790/14

a dalšími.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2014

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj