Constitutional Court dismisses appeal as lower courts properly evaluated evidence and denied retrial request.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem Teplice, K. Čapka 16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 49 T 13/2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze*) ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 10 To 131/2013, takto:

_________________________

*) ve znění oprvaného usnesení ze dne 23. 9. 2014

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2012 č. j. 49 T 13/2012-278 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 10 To 108/2012-310. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá primárně neprovedení některých důkazů v rámci řízení o povolení obnovy, konkrétně nevyslechnutí dvou navrhovaných svědků a "nevyhodnocení duševního onemocnění poškozené ve vztahu k osobě stěžovatele". Vyjadřuje názor, že byly splněny podmínky předpokládané trestním řádem pro obnovu řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

V dosavadní judikatuře Ústavního soudu bylo již mnohokrát řečeno, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 254/12

).

V projednávané věci tak Ústavní soud toliko posuzoval, zda rozhodnutí trestních soudů o tom, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž byl Ústavní soud kompetentní ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.

Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni, naprosto dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč provedené důkazy - zejména kvůli jejich nevěrohodnosti - nejsou způsobilé podpořit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení § 278 trestního řádu, a proč nepovažoval za nezbytné provést další důkazy navrhované stěžovatelem. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní pak toto odůvodnění dále rozvedl a doplnil.

Lze konstatovat, že trestní soudy v dané věci dostály své povinnosti náležitě odůvodnit svá rozhodnutí, vysvětlit úvahy vedoucí k závěrům, z nichž tato rozhodnutí vychází, a vypořádat se přitom s relevantními námitkami a argumentací stěžovatele. Ústavní soud tedy nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu