III.ÚS 254/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 57/2006 ze dne 13. října 2011 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 377/2011 ze dne 15. listopadu 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byl prvým z nich zamítnut podle § 283 písm.

d) trestního řádu návrh stěžovatele na obnovu řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 57/2006 ze dne 12. 2. 2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 125/2007 ze dne 18. 10. 2007, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm.

c) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že uzavřel leasingovou smlouvu na motorové vozidlo Mercedes Benz s úmyslem vozidlo vylákat a nehradit splátky. Okresní soud neshledal zákonné podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu pro povolení obnovy řízení. Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné ke stěžovatelem k návrhu na obnovu řízení předkládanému důkazu - znaleckému posudku o hodnotě vozidla ke dni uzavření smlouvy o leasingu na částku 690.000,- Kč [s námitkou, že škoda způsobená u trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, nebyla řádně zjištěna a že výše škody nedosahuje hranice škody potřebné pro použití právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, 3 písm.

b) trestního zákona], poukázal kromě argumentů soudu I. stupně i na to, že cena předmětného vozidla ve výši 800.000,- Kč byla mezi prodávajícím a kupující ČSOB Leasing a. s. dohodnuta ve smlouvě o koupi a prodeji motorového vozidla a tuto hodnotu, cenu vozidla stěžovatel při podpisu leasingové smlouvy akceptoval, nelze přehlédnout ani ujednání mezi odsouzeným a poškozenou společností o splátkovém kalendáři, z něhož je zřejmé, že stěžovatel měl podle tohoto ujednání zaplatit leasingové společnosti celkem 1.443.358,- Kč a není tedy podle něj pochyb o tom, že škoda byla v původním řízení stanovena v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 916/2006 ze dne 26. 9. 2006, které se zabývalo problematikou škody u leasingových smluv.

Stížnostní soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že skutečnosti a důkazy, na které stěžovatel poukazoval v návrhu, nejsou novými skutečnostmi či důkazy, které by mohly samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu v původním řízení.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě obdobně jako v opravném prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně, opakovaně poukazuje na judikaturu soudů, podle níž při zjišťování škody u trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona třeba vycházet nikoli z ceny stranami dohodnuté, ale ze skutečné hodnoty věci, která musí být určena znalcem ke dni převzetí věci pachatelem. Určení výše škody je přitom rozhodující pro stanovení výše škody a použití právní kvalifikace. Obnova řízení je možná za předpokladu, že vyjdou najevo nové skutečnosti a důkazy, dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o výši škody. Takovým důkazem podle něj je nepochybně jím předložený znalecký posudek, určující výši škody pod zákonný limit 500.000,- Kč, tedy skutečnost, která nebyla v původním řízení známa. Stěžovatel, jak uvádí, nerozporuje, že se skutek stal, ale to, že bez nového důkazu, který si z úřední povinnosti měl zajistit sám soud, nemohl rozhodnout o právní kvalifikaci. Pokud obecné soudy tento nově předkládaný důkaz, dříve neznámý, pominuly a návrh na obnovu řízení zamítly, porušily právo na spravedlivý proces. Z těchto v podrobné ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává

Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (

sp. zn. I. ÚS 2517/08

,

III. ÚS 62/04

,

IV. ÚS 178/03

) konstatoval, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly, s námitkami stěžovatele se vypořádaly, v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, že stěžovatelem předložený důkaz by nevedl k jinému rozhodnutí soudu a nepovažovaly jej tak za důkaz ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Závěry obecných soudů v dané věci, přihlížející ke konkrétním okolnostem uzavřené leasingové smlouvy, nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné a ústavně nekonformní a uzavírá tak, že porušení základních práv stěžovatele shora označených neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu