Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of criminal procedural remedies.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Moniky Nejedlé, právně zastoupené Mgr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Solil, Fiala a spol., Praha 1, Jakubská 647/2, směřujícího proti usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, 2. oddělení, ze dne 17. prosince 2013, č.j. OKFK-5266-18/TČ-2013-251202, a Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. ledna 2014, č.j. 1 KZV 1/2014-86, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním, v němž brojila proti shora napadenému usnesení policejního orgánu, kterým proti ní, a dalším osobám, bylo zahájeno trestní stíhání, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a povinné platby (§ 240 odstavec 1 a 2 písmeno a) a odstavec 3 trestního zákona); a dále proti usnesení státního zástupce, kterým byly zamítnuty stížnosti do usnesení policejního orgánu jako nedůvodné.

Navrhovatelka ke svému podání přiložila napadená usnesení; po seznámení se s nimi i s obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu

III. ÚS 62/95

, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samo svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovatelce, právně zastoupené, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejích zájmů.

Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2014

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka