Constitutional Court dismisses appeal against criminal court costs order citing lack of specific regulation and immediate legal effect of decision.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jána Takáče, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 10. 2013, č. j. 0 Nt 2257/2003, za účasti Okresního soudu v Karviné, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností ze dne 25. 11. 2013, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu.

Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 10. 2013, č. j. 0 Nt 2257/2003, byla stěžovateli podle § 152 odst. 1 písm. d) trestního řádu uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení ve výši 4.000,- Kč. Rozhodnutí je zejména odůvodněno tím, že podle ustanovení § 153 odst. 1 trestního řádu ten, kdo zcela bezvýsledně podal návrh na obnovu řízení, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem, v daném případě 4.000, - Kč.

Stěžovatel dále uvádí, že toto usnesení mu bylo doručeno s již vyznačenou doložkou právní moci.

Podstata ústavní stížnosti se týká argumentu, že pokud je někomu uložena povinnost s odkazem na obecně závazný předpis Ministerstva spravedlnosti, přičemž však žádný konkrétní předpis uveden není, dochází k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1998, vydaný ve věci pod

sp. zn. III. ÚS 351/97

. Druhá formulovaná námitka se týká výše uvedeného doručení usnesení s již vyznačenou doložkou právní moci. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí může nabýt právní moci teprve doručením, v daném případě však soud o právní moci rozhodl ještě předtím, než bylo usnesení doručeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud uvádí, že obecný soud v souzené věci správně aplikoval ustanovení § 153 odst. 1 trestního řádu, které přímo odkazuje na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Z ní pak byla i správně dovozena konkrétní výše, stanovená na částku 4 000,- Kč. K argumentu o neúplnosti odůvodnění, resp. k absenci určení aplikované vyhlášky, Ústavní soud dodává, že trvání na tomto postupu by se jevilo jako krajně formalistické. V souzené věci nelze uznat ani druhou formulovanou námitku, týkající se doručení usnesení s doložkou právní moci. Usnesení trestního soudu, proti němuž není stížnost přípustná, nabývá právní moci ihned, bez ohledu na doručení. Proto ani tomuto postupu obecného soudu nelze nic vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu