Constitutional Court dismisses appeal for non-payment of fees, citing repeated prior warnings and statutory time limits.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 7 Aps 5/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, a to proto, že stěžovatel v poskytnuté lhůtě neuhradil soudní poplatek. Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím (a postupem) Nejvyššího správního soudu bylo v jeho neprospěch porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz např. řízení vedená pod

sp. zn. I. ÚS 257/09

,

I. ÚS 467/09

,

I. ÚS 787/09

,

III. ÚS 291/09

,

IV. ÚS 424/09

,

III. ÚS 1204/10

,

II. ÚS 1778/10

,

II. ÚS 289/11

,

I. ÚS 783/12

,

I. ÚS 2783/12

,

II. ÚS 3748/12

).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Stěžovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení

sp. zn. I. ÚS 1639/12

,

sp. zn. IV. ÚS 1640/12

a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.

Ústavní soud má za to, že dvouměsíční lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj