Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 4317/12 ECLI:CZ:US:2013:2.US.4317.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for missed deadline and frivolous claim due to inaction.

Geschäftsnummer II.ÚS 4317/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected Jaroslava Čiháková's appeal, ruling it was filed late and substantively unfounded. The petitioner claimed she lacked funds and was unaware of a judgment until late 2011, yet the court noted she knew of the decision in April 2010 but took no action for over a year. Consequently, the court determined the lower courts' interpretation of the statute was not arbitrary and the petitioner's conduct constituted a flagrant disregard of legal deadlines.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional Court dismisses appeals filed after the statutory deadline or those based on clearly unfounded arguments where the party failed to act diligently to protect their rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional appeal statutory deadline frivolous claim diligent party judicial inaction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.
čl. 90 Ústavy České republiky
čl. 96 Ústavy České republiky
90 a čl. 96 Ústavy České republiky.
§ 29 odst. 3 o. s. ř.
Stalo se tak poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník (justiční čekatelka Městského soudu v Praze), a to jako účastníku, jehož pobyt není znám.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012 č. j. 16 Co 268/2012-68, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2012 č. j. 24 C 1156/2002-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 24 C 1156/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy částku 808 Kč s příslušenstvím a náklady řízení 3 825 Kč. Stalo se tak poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník (justiční čekatelka Městského soudu v Praze), a to jako účastníku, jehož pobyt není znám. Napadeným usnesením ze dne 24. 5. 2012 Obvodní soud pro Prahu 2 - v řízení o žalobě pro zmatečnost s návrhem na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku - zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením ze dne 10. 8. 2012 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke stejnému závěru, že jde zřejmě o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, neboť je pravděpodobné, že žalobě pro zmatečnost nebude z důvodu opožděnosti jejího podání vyhověno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž by k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. Navíc jí neměla být ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka. Z toho důvodu také proti rozsudku brojí žalobou pro zmatečnost. Ve vztahu k napadeným usnesením jednak uvádí, že nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak tvrdí - s poukazem na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 264/06

a

III. ÚS 1400/09

- že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku a o tom, že jí byla ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka až dne 1. 11. 2011 či 3. 11. 2011 po nahlédnutí do soudního spisu. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodává, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26. 10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost. V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 a aby následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou identické s námitkami již řešenými Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stěžovatelky vedených pod

sp. zn. III. ÚS 4564/12

,

sp. zn. I. ÚS 4469/12

,

sp. zn. IV. ÚS 4396/12

,

sp. zn. IV. ÚS 4364/12

,

sp. zn. IV. ÚS 4288/12

,

sp. zn. I. ÚS 4217/12

a

sp. zn. IV. ÚS 4192/12

, které byly již dříve odmítnuty. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit ani v nyní projednávané věci.

V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 24 C 1156/2002, je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě pro jeho podání stanovené zákonem o Ústavním soudu (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 4396/12

ze dne 25. 2. 2013, vydané v obdobné věci stěžovatelky).

Stran napadených usnesení, jimiž nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud připomíná, že k uvedené problematice se konstantně vyjadřuje zdrženlivě, přičemž vychází především z toho, že úvaha, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací činnosti obecných soudů. Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob), anebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo o svévolný výklad (nerespektování kogentní normy) či o interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávaném případě (stejně jako ve shora uvedených identických věcech stěžovatelky) však soudy uplatněnou interpretaci pojmu okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o napadeném rozhodnutí, a o jeho aplikaci v její věci, jako výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného neodůvodněného vybočení ze standardně aplikovaného právního výkladu hodnotit nelze. S přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt, dle níž je především účastník řízení odpovědný za náležité a včasné hájení svých práv, je významné, že stěžovatelka po zjištění existence napadeného rozsudku (povědomost o něm měla již ke dni 29. 4. 2010) po dobu cca jednoho a půl roku nečinila žádné kroky, aby se seznámila s jeho obsahem. Pokud žalobu pro zmatečnost podala až 5. 12. 2011, je zřejmé, že tak učinila po marném uplynutí lhůty k jejímu podání, a za těchto okolností nejsou dány ani důvody pro to, aby bylo vyhověno jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout z části jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu