Constitutional Court dismisses constitutional complaint as late and unsubstantiated regarding civil judgment enforcement.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Jaroslava Čiháková's constitutional complaint and request for suspension of enforcement against lower court rulings. The applicant argued that her right to a court was violated by the denial of fee exemption and the rejection of her claim for confusion regarding a 2005 judgment. The Court found the complaint partially untimely and the remainder clearly unfounded because the applicant failed to act diligently despite knowing about the enforcement proceedings. Consequently, the Court ruled that it cannot remedy negligence caused by the applicant's own inaction.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if it is filed after the statutory deadline or if it is clearly unfounded due to the applicant's failure to protect their rights diligently.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012 čj. 20 Co 350/2012-54, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2012 čj. 24 C 75/2005-39 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 24 C 75/2005-21, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem podaným elektronicky dne 19. 11. 2012 a doplněným téhož dne se Jaroslava Čiháková (dále též "stěžovatelka", případně "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost, a odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") ze dne 16. 9. 2005 vydaného v řízení zaplacení částky 4 848 Kč s příslušenstvím.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 9. 2005 nalézací soud ve věci sp. zn. 24 C 75/2005 uložil žalované povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě Dopravnímu podniku hl. m. Prahy (dále jen "žalobce") částku 4 848 Kč a náklady řízení v částce 6 937 Kč na účet právního zástupce žalobce (výrok I.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.). Jednalo se o pohledávku žalobce vzniklou v důsledku toho, že žalovaná se při revizi jízdenek v pěti případech v roce 2003 neprokázala platnou jízdenkou. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila a k žalobě se nevyjádřila; soud proto jednal v její nepřítomnosti, vycházel z obsahu spisů a provedených důkazů.
Dne 21. 12. 2011 podala žalovaná u nalézacího soudu žalobu pro zmatečnost, a to ve vztahu k řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 75/2005.
Dne 7. 6. 2012 nalézací soud zamítl návrh žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a na odklad vykonatelnosti rozsudku ze dne 16. 9. 2005 (výrok II.). Nalézací soud konstatoval, že z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka se o rozsudku ze dne 16. 9. 2005 dověděla dne 13. 7. 2010, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce ze dne 12. 3. 2010, jak nalézací soud zjistil z exekučního spisu vedeného u něj pod sp. zn. 45 EXE 358/2010. Žaloba pro zmatečnost tak byla podána opožděně, a proto byl zamítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005.
Dne 6. 9. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 6. 2012 potvrdil.
III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že rozsudkem nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 byl porušen čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle stěžovatelky nalézací soud pochybil, když jí nepřiznal osvobození od soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost a neodložil vykonatelnost rozsudku ze dne 16. 9. 2005; stejně tak pochybil i odvolací soud, když usnesení nalézacího soudu potvrdil. Tím jí bylo znemožněno jednat před soudem a domáhat se spravedlnosti. Vyjádřila přesvědčení, že žalobu pro zmatečnost podala včas v zákonem stanovené lhůtě a polemizovala se závěry obecných soudů ohledně určení data, kdy se o rozsudku ze dne 16. 9. 2005 dověděla; poukázala na nálezy
sp. zn. I. ÚS 264/06
a
sp. zn. III. ÚS 1400/09
.
Stěžovatelka dále ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 uvedla, v čem spatřuje porušení základních práv; poukázala na nálezy
sp. zn. I. ÚS 3269/07
a
sp. zn. II. ÚS 1371/08
a další, vztahující se k otázce ustanovení opatrovníka ze zaměstnanců soudu účastníku řízení neznámého pobytu.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jak návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
V části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě pro jeho podání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pokud jde o posouzení včasnosti podání žaloby pro zmatečnost, Ústavní soud připouští existenci tíživých osobních poměrů stěžovatelky, jež ji vedly k opuštění bydliště na adrese v registru obyvatel uvedené jako místo trvalého pobytu. Nicméně byla to stěžovatelka sama, která z hlediska jejích ústavně chráněných práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat skutečnostmi, které neuplatnila, ačkoliv mohla, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno, stěžovatelka svá práva nestřežila dostatečně a není na Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co ona sama zanedbala. Stěžovatelka totiž nepochybně věděla o exekučním řízení zahájeném k vymožení pohledávek oprávněného podle rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 a mohla a měla na tuto situaci adekvátně reagovat včasným podáním žaloby pro zmatečnost. Důsledky její nečinnosti nalézací i odvolací soud v odůvodnění napadených usnesení přiléhavě ve vztahu k jejich výrokům vyložily; Ústavní soud nemaje proti jejich argumentačním závěrům žádných výhrad, může na ně pro stručnost odkázat. V této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu