Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 4815/12 ECLI:CZ:US:2013:1.US.4815.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming bankruptcy court wrongly denied free apartment transfer claim as insolvency creditor.

Geschäftsnummer I.ÚS 4815/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Vrbíka couple against lower court rulings denying their claim for free apartment transfer. The applicants argued that bankruptcy courts incorrectly excluded their non-monetary, enforceable debt from insolvency proceedings under specific bankruptcy law provisions. The court dismissed the appeal because the lower courts adequately interpreted the law without arbitrary discretion, and the Constitutional Court does not review simple legal applications absent extreme excesses.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects constitutional complaints where lower courts have not committed arbitrary discretion or extreme excesses in interpreting and applying simple legal provisions regarding insolvency proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal insolvency proceedings exclusion free apartment transfer claim arbitrary discretion standard simple law review limitation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti manželů Ing. Otakara Vrbíka a RNDr. Gabriely Vrbíkové, obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 20/2010 ze dne 11. října 2012, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2951/2010 ze dne 31. července 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 Cmo 20/2010 ze dne 20. dubna 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 196 Cm 131/2009 ze dne 18. listopadu 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejich žalobě, kterou se v souvislosti s insolvenčním řízením domáhali určení, že jejich pohledávka z titulu práva na bezplatný převod jednotek do svého osobního vlastnictví za úpadcem Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze, jehož jsou členy a mají v užívání označené bytové a nebytové jednotky, je zjištěna a po právu.

Jak patrno z obsahu v daném řízení postupně vydávaných napadených rozhodnutí, obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, vycházely v podstatě z názoru, že nárok členů bytového družstva na převedení bytové jednotky do jejich vlastnictví (uskutečněný podle zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb.) je samostatným nárokem upraveným ustanovením § 23 odst. 1 až 3 a § 24 citovaného zákona, situaci komplexně řeší ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a nejde tak o nárok, který by bylo nutno či možno uplatnit přihláškou ve smyslu ustanovení § 173 insolvenčního zákona, jak to učinili stěžovatelé. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (např. rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 2104/10

a další), konstatující, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona o vlastnictví bytů se uplatňuje zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle § 173 insolvenčního zákona.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost, v níž stěžovatelé za pomoci argumentů ve stížnosti podrobně rozvedených, uplatňovaných již v předcházejícím řízení, s důrazem na povahu uplatněné pohledávky, která je podle nich pohledávkou nepeněžitou, soudně vymahatelnou, zpochybňují právní závěry obecných soudů, jejichž postupem jim bylo odepřeno postavení insolvenčních věřitelů a také s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu dávají najevo své přesvědčení o tom, že aplikace a interpretace ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a jeho dalších ustanovení v napadených rozhodnutích není ústavně konformní. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k výkladu aplikovaných ustanovení insolvenčního zákona, vedoucí je (vycházeje ze závazného názoru dovolacího soudu, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu do jejího vlastnictví dle ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona "se považuje" za zvláštní druh zákonného předkupního práva, čemuž odpovídá i způsob vypořádání nároku předepsaný v insolvenčním řízení úpravou obsaženou v uvedeném zákonném ustanovení) k závěru o nedůvodnosti žaloby stěžovatelů, přičemž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poukázal také na judikaturu Ústavního soudu, odkazující i na plenární nález

sp. zn. Pl. ÚS 5/05

stěžovateli ve stížnosti zmiňovaný. Na odůvodnění napadených rozhodnutí tak lze odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do shora označených práv Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2013

Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu