Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2066/11 ECLI:CZ:US:2013:2.US.2066.11.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded regarding lawyer fees for joint victim representative.

Geschäftsnummer II.ÚS 2066/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer representing a joint victim representative in a fraud case. The applicant argued that state authorities incorrectly interpreted the law regarding her entitlement to fees and expenses compared to defense counsel. The court dismissed the appeal as obviously unfounded because it had previously rejected identical arguments in similar cases. Consequently, the court ruled that the state does not fund fees for a joint representative appointed under specific criminal procedure rules.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if it concerns a fundamental right already adjudicated and dismissed in a similar prior case.

Schlagwörter

KI-generiert
obviously unfounded complaint joint victim representative legal fees state funding constitutional complaint rejection criminal procedure law fraud victim rights legal representative appointment

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 4 Ústavy České republiky
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
§ 44 odst. 2 tr. ř.
Podle jejího názoru jí ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. a § 151 odst.
§ 151 odst. 6 tr. ř.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Blanky Bláhové, advokátky, zastoupené JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 5. 2011 č. j. 1 VZT 379/2007-104 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 4. 2011 sp. zn. 1 KZV 7/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její majetkové právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatelka závěrům obou státních zastupitelství vytýká, že si neujasnily rozdíl v postavení zmocněnce ustanoveného soudem a zmocněncem, jehož si pro výkon práv zvolí poškozený a v důsledku toho nesprávně interpretovaly přiměřenost použití § 151 odst. 6 tr. ř. při posuzování nároku zmocněnce na odměnu a náhradu hodových výdajů. Stěžovatelka je přesvědčena, že není důvod k tomu, aby odměna ustanoveného společného zmocněnce poškozených byla posuzována jinak, než odměna obhájce obviněného. Podle jejího názoru jí ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. a § 151 odst. 6 tr. ř. zakládá nárok na poskytnutí plnění, jež je součástí jejích majetkových práv požívajících ústavní ochrany.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v trestní věci obviněného A. S. J. Illotta, stíhaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 k návrhu státní zástupkyně rozhodla podle § 44 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození v této trestní věci mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterým byla ustanovena stěžovatelka. Ta podala poté, co bylo trestní stíhání uvedeného obviněného zastaveno, návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 tr. ř. Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítlo s tím, že náklady ustanoveného zmocněnce nese stát pouze za předpokladu, že poškozený osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby platil náklady vzniklé přibráním zmocněnce a že na jeho návrh o tom v přípravném řízení rozhodne soudce. V daném případě se tak nestalo a je proto věcí zmocněnce - advokátky, aby vzniklé náklady účtovala poškozeným. Stížnost stěžovatelky Vrchní státní zastupitelství v Praze dalším napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. Znovu zopakovalo, že v daném případě se postupuje v režimu ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř., kdy nepřipadá v úvahu, aby stát nesl náklady společným zmocněncem uplatňované.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností jiných společných zmocněnců poškozených, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2883/10

,

sp. zn. II. ÚS 1738/12

,

sp. zn. IV. ÚS 1768/12

,

sp. zn. I. ÚS 1796/12

, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatelky přisvědčit.

Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení

sp. zn. I. ÚS 1796/12

ze dne 1. 10. 2012 (v němž také shrnul závěry vyslovené ve shora citovaných obdobných věcech), nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 tr. ř. a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a tr. ř. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Pokud jde tedy o určení společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 tr. ř., je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady zmocněnce stát nehradí. Takový výklad byl shledán ústavně souladným. Ústavní soud na uvedeném právním názoru nehodlá nic měnit s tím, že v řešení § 44 odst. 2 tr. ř. shledává obdobu s řešením určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu