I.ÚS 1796/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 11/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 11/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byl podle § 151 odst. 3 a contrario zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových nákladů jakožto společného zmocněnce 260 poškozených ve výši 5.744.980,80 Kč.

Jak stěžovatel uvádí, vyúčtování odměny provedl dle advokátního tarifu zakotveného ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., avšak městský soud mu odměnu a náhradu nákladů nepřiznal z důvodu uvedeného v § 51a ve spojení s § 151 odst. 1 trestního řádu, neboť poškozeným nebylo soudem přiznáno osvobození náhrady nákladů poškozeného spojených s přibráním zmocněnce. I vrchní soud pak uvedl, že stěžovatel si musel být, zejména jako advokát, vědom, že v uvedené věci nebylo postupováno podle § 51a trestního řádu a nebyl tedy ustanoveným zmocněncem. Stěžovatel však poukazuje na jednání předsedkyně senátu městského soudu, která podávala informace v tom směru, že odměnu a náhradu hotových výdajů bude společným zmocněncům hradit stát. Požadovat zaplacení právních služeb od poškozených poté, co jim již v souladu s těmito informacemi sdělil, že náklady uhradí stát, by považoval za porušení svého slova vůči nim a činit tak tedy nehodlá.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobných ústavních stížností jiných společných zmocněnců v dané trestní věci, totiž K. P.

sp. zn. I. ÚS 2883/10

, M. Ch.

sp. zn. II. ÚS 1738/12

a P. V.

sp. zn. IV. ÚS 1768/12

, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Jak již Ústavní soud vyjádřil v citovaných rozhodnutích, nelze mít námitek proti závěru obecných soudů, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 trestního řádu a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému k návrhu tohoto poškozeného podle § 51a trestního řádu. Pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Tedy pokud jde určení společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady takového zmocněnce stát nehradí. V nyní posuzovaném případě šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, a obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů ústavní stížností napadenými rozhodnutími nepřiznaly správně.

Pokud jde o postup předsedkyně senátu, ten lze sice skutečně místy považovat za zavádějící, nicméně v každém případě z její strany nedošlo k vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by, zejména u osoby právně znalých, mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecnými soudy v tom, že si společní zmocněnci museli být vědomi požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Jinou možnost stěžovatel (jako advokát - zmocněnec), než aby vzniklé náklady vyúčtoval poškozeným, které zastupoval, nemá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu