Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court inaction as procedurally improper.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Ing. Jiří Svoboda against administrative court decisions. The applicant argued that the Supreme Administrative Court's guidance to file a civil lawsuit was erroneous and that the Patent Representatives' Chamber's failure to act violated his access to court rights. The court ruled the complaint unfounded because the administrative courts' decisions were legally sound and the applicant could pursue his claims through the civil procedure he was directed to follow.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not exercise general supervisory power over ordinary courts and will not intervene unless their legal conclusions are in extreme contradiction with established facts or yield no possible legal interpretation.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. Jiřího Svobody, právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem, Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Žalobou ze dne 1. 9. 2010 proti Komoře patentových zástupců České republiky se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Brně ochrany proti nečinnosti dle § 79 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 66, 67 zákona č. 417/2004 Sb., a to uložením povinnosti profesní komoře - žalované, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydala rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců, vedeného u Komory patentových zástupců. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu zamítl, a to pro její opožděnost. Nejvyšší správní soud následně usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že žalobu odmítl. Současně byl stěžovatel Nejvyšším správním soudem poučen v tom smyslu, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zvážil podání žaloby k Městskému soudu v Brně, kde by hájil svá práva v rámci občanského soudního řízení. Stěžovatel si předmětnou žalobu sice podal, nicméně je toho názoru, že se ze strany Nejvyššího správního soudu jedná o chybné poučení, neboť část pátá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je nadepsána "Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem"). Vzhledem k tomu, že Komora patentových zástupců žádné rozhodnutí nevydala, postup podle ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. a násl. není dle náhledu stěžovatele v jeho případě možný. Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů tak došlo k odepření přístupu k soudu a tedy k porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
V předmětném případě rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost stěžovatele odmítl a odkázal jej na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle náhledu Ústavního soudu lze napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu považovat za ústavně konformní, neboť tento v rámci svého odůvodnění uvedl, z jakých skutečností při své rozhodovací činnosti vycházel, jaká zákonná ustanovení aplikoval a také k jakým právním závěrům dospěl. V této chvíli Ústavnímu soudu nepřísluší závěry Nejvyššího správního soudu jakkoli přehodnocovat, neboť, podal-li si stěžovatel podle poučení Nejvyššího správního soudu civilní žalobu, o věci bude rozhodovat soud v občanskoprávním řízení. Má-li stěžovatel za to, že k rozhodnutí jeho věci jsou příslušné správní soudy, nic mu nebrání postupovat podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu