Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of remedies and lack of finality.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two tenants against a court summons to pay litigation fees. The applicants argued that the fees should be waived because their claim was for state compensation for forced rent regulation, but the court held that the summons itself is not a final decision capable of constitutional review. The court ruled that the applicants had not exhausted available procedural remedies, specifically the appeal against the fee order, which is required before challenging the decision constitutionally.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available procedural remedies, including appeals against interim decisions on litigation fees, as such interim decisions do not directly infringe fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. S. H. a 2. J. H., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2012 č. j. 31 C 63/2010-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené usnesení obvodního soudu, jímž byli vyzváni k úhradě soudního poplatku ve výši 50 180 Kč z žaloby proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva, způsobeného regulací nájemného. Vyjádřili názor, že na základě přímé nebo analogické aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), měli být od soudního poplatku osvobozeni, neboť jimi uplatněný nárok je z hlediska svého účelu také nárokem na náhradu škody způsobené státem.
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Nepřípustná je ústavní stížnost - coby důsledek uplatněného principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to jak prostředky opravné tak i jiné, s nimiž je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydaném v občanském soudním řízení. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 664/03
ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) dovodil, že v případě nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku je možno ústavní stížnost podat teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti následnému usnesení o zastavení řízení; i v případě, že účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas zaplatí a řízení zastaveno není, právní řád poskytuje procesní prostředek, jímž může dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (viz § 12 zákona o soudních poplatcích), a který je nezbytné vyčerpat.
K tomu se dodává, že usnesení vyzývající stěžovatele k zaplacení soudního poplatku samo o sobě není způsobilé zasáhnout do jeho sféry základních práv a svobod, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1929/10
ze dne 27. 10. 2011) a není konečným rozhodnutím v řízení, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovými rozhodnutími jsou právě ta, jež byla výše předznačena (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 809/08
ze dne 5. 5. 2008, zn.
II. ÚS 2104/08
ze dne 28. 11. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 887/07
ze dne 10. 5. 2007, usnesení
sp. zn. II. ÚS 1259/08
ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2349/10
ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. III. ÚS 581/11
ze dne 10. 3. 2011, usnesení
sp. zn. II. ÚS 1216/12
ze dne 17. 4. 2012).
Ústavní stížnost je tudíž namístě posoudit jako nepřípustnou; z ústavní stížnosti se ani nepodává, že by se stěžovatel již vydal jednou z výše vytýčených cest a dosáhl konečného rozhodnutí (v poplatkové "věci"), které by bylo Ústavním soudem věcně přezkoumatelné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost dle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj