Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1216/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1216.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fee demand as inadmissible due to lack of exhaustion of remedies.

Geschäftsnummer II.ÚS 1216/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Mgr. M. Č. against a summons to pay a court fee. The applicant argued the fee demand violated their rights, but the Court found the fee was a minor procedural step not capable of directly infringing fundamental rights. Consequently, the Court ruled that the applicant had not exhausted all available legal remedies before seeking constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are subsidiary and inadmissible against procedural acts like fee demands unless they directly and significantly infringe fundamental rights and cannot be reviewed in subsequent proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle subsidiarity of constitutional review court fee demand procedural act fundamental rights infringement threshold civil procedure remedies Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Mgr. M. Č., zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem Palackého 357, 390 01 Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2012, č.j. 29 Cdo 4243/2011-272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 29. 3. 2012, předanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2012 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, jimž byl vyzván k doplacení soudního poplatku ve výši 8.000 Kč Městskému soudu v Praze, ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cm 141/2005, a to za dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 471/2010 ze dne 23. 6. 2011.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu

sp. zn. III. ÚS 441/04

ze dne 12. ledna 2005, ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v § 75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.

V souzené věci nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze o výzvu k doplacení soudního poplatku, jejíž výše navíc ani nepřevyšuje částku, která je podle stávající právní úpravy považována za bagatelní. Takové procesní opatření není způsobilé zasáhnout do ústavně chráněných práv stěžovatele v takové intenzitě, která by opravňovala zásah ze strany Ústavního soudu. Kromě toho účastníku řízení, který obdržel výzvu k zaplacení soudního poplatku, poskytuje občanský soudní řád prostředky pro případ, že by mu jeho sociální situace bránila soudní poplatek zaplatit a v důsledku toho by mu mohl být znemožněn přístup k soudu. Je-li účastník řízení toho názoru, že mu byl soudní poplatek chybně vyměřen, má možnost, pokud ho zaplatil, žádat vrácení poplatku či jeho přeplatku. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není prostředkem obrany proti výzvě k zaplacení či doplacení soudního poplatku a Ústavní soud není příslušný, aby rozhodoval o správnosti výzvy k zaplacení soudního poplatku.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj