Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 4598/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.4598.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding lack of court guidance on legal representation. Stewardship of proceedings was not violated. No constitutional violation found.

Geschäftsnummer III.ÚS 4598/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a plaintiff against lower court rulings denying her claim for damages and procedural interruption. The plaintiff argued that the first-instance court failed to adequately inform her about requesting a legal representative under specific procedural rules. The court held that such guidance is not absolute and only required when a party's circumstances suggest they qualify for fee exemption and cannot proceed without counsel.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 30 of the Act on Civil Procedure; The court's duty to instruct parties about legal representation is not absolute and does not automatically constitute a violation of constitutional rights unless the party's circumstances indicate they meet the criteria for fee exemption and cannot proceed without legal assistance.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court duty to instruct legal representation rights civil procedure guidance fee exemption criteria procedural fairness constitutional review scope

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 4 of the Constitution of the Czech Republic
Ústavní stížnost stěžovatelky je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst.
Art. 90 of the Constitution of the Czech Republic
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 6 para. 1 of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Art. 83 of the Constitution of the Czech Republic
Art. 87 para. 1 lit. d) of the Constitution of the Czech Republic
§ 72 para. 1 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 30 of the Act on Civil Procedure
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 3. 2012 č. j. 4 C 129/2011-17, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012 č. j. 17 Co 303/2012-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl 1. zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení žalobkyně) o přerušení řízení, 2. odmítnuta její žaloba o náhradu škody (výrok II) a 3. žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odmítavému výroku soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila nedostatky žaloby, spočívající v absenci vylíčení rozhodných skutečností a přesného, určitého a srozumitelného návrhu, což způsobovalo, že žaloba byla neprojednatelná. Krajský soud v Brně toto usnesení v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shledává porušení svých základních práv v tom, že se jí ze strany soudu prvního stupně nedostalo náležitého poučení ve smyslu § 30 o. s. ř., za jakých podmínek může soud ustanovit účastníku řízení zástupce k ochraně jejích zájmů, přestože bylo z jejích podání patrno, že tak měl učinit, neboť "bez právního vzdělání se domnívala", že opravu a doplnění žaloby "provedla dle pokynů soudu".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

To je konkrétně významné i v dané věci, jestliže se stěžovatelčina námitka - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že jí soud prvního stupně neposkytl náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení.

Předně se připomíná, že k této otázce - poučovací povinnosti soudu podle § 30 o. s. ř. - se Ústavní soud konstantně vyjadřuje tak, že "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 707/2000

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137, str. 195 a násl., usnesení

sp. zn. II. ÚS 2237/08

či

sp. zn. IV. ÚS 341/12

), což stěžovatelce nesvědčí.

Za druhé, stěžovatelka pomíjí, že tato poučovací povinnost není zákonem vztažena ke všem účastníkům řízení, nýbrž jen k těm, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (ve smyslu § 138 o. s. ř.).

To - za třetí - znamená, že k porušení této povinnosti může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2237/08

,

sp. zn. II. ÚS 2376/10

); jinými slovy, uvedeného poučení by se mělo dostat takovému účastníku, z jehož podání, přednesů či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení zástupce dány byly či dány být mohly (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 422/2009, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, sp. zn. 26 Cdo 1030/2010, či sp. zn. 28 Cdo 639/2010).

Že o takovou situaci v případě stěžovatelky na první pohled nešlo, je přitom evidentní; ostatně ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dříve i nyní usuzovat o naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka netvrdí.

Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde není, resp. že napadená rozhodnutí kvalifikovaným excesem či libovůlí netrpí, a to je v rovině ústavněprávního přezkumu dané věci rozhodující.

Ústavní stížnost stěžovatelky je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu