Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 707/2000 ECLI:CZ:US:2002:4.US.707.2000 KI-generiert

IV.ÚS 707/2000 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 707/2000
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 707/2000 · Ústavní soud České republiky: nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ustanovení zástupce účastníkovi řízení soudem

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

navrhovatelky B. R-ové, proti rozsudkům Městského soudu v Brně

z 25.9.1998 sp. zn. 34 C 157/95, 34 C 163/96 a Krajského soudu

v Brně z 26.9.2000 sp. zn. 20 Co 176/99 za účasti Městského soudu

v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a K. P-ové,

A. P. aj. H-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti uvedeným

rozsudkům a navrhla jejich zrušení, neboť jimi bylo porušeno její

základní právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl.

37 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Uvedla, že jako nájemkyně bytu v Brně, Slámova 45 dostala od

pronajímatelů výpověď z nájmu, k níž přivolil Městský soud v Brně

napadeným rozsudkem. Navrhovatelka, v řízení před obecnými soudy

žalovaná, podala odvolání, o kterém Krajský soud v Brně jako soud

odvolací rozhodl rozsudkem také napadeným ústavní stížností tak,

že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Podle navrhovatelčina názoru došlo k porušení jejího práva na

spravedlivý proces, speciálně práva na právní pomoc v soudním

řízení, neboť v řízení před soudy obou stupňů neměla právního

zástupce, který by chránil její zájmy. Navrhovatelka má za to, že

byly splněny podmínky § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, v tehdy platném znění, pro to, aby jí byl ustanoven zástupce

z řad advokátů. O tomto svém právu nevěděla a jako důchodkyně

vzhledem ke svým finančním možnostem nemohla si sama zvolit

a zejména zaplatit právního zástupce v soudním řízení.Proto se

domnívá, že soud jí měl podle § 5 občanského soudního řádu dát

poučení o tomto jejím procesním právu. Podotýká, že od 1.1.2001 je

podle současného znění § 30 odst. 1 občanského soudního řádu

výslovně stanovenou povinností předsedy senátu účastníka, u něhož

jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků,

poučit o možnosti podat žádost, aby mu byl ustanoven zástupce. Jde

o tak důležité procesní právo účastníka soudního řízení, že

navrhovatelka o něm měla být poučena na základě obecné poučovací

povinnosti soudu stanovené v § 5 občanského soudního řádu

a jelikož se tak nestalo, nebylo jí umožněno využít svého

základního práva na spravedlivý proces zaručeného ústavním zákonem

spočívajícím v právu na právní pomoc. Navrhovatelka tvrdí, že

kdyby toto její právo bylo zajištěno, mohl by po důkazním řízení

dospět k jinému právnímu názoru na projednávanou věc, neboť právní

zástupce by dbal na to, aby z neznalosti procesního postupu

neutrpěla újmu. Upozorňuje také na to, že po celé řízení před

obecnými soudy byli žalobci, vedlejší účastníci v řízení před

Ústavním soudem, zastoupeni právním zástupcem, což mělo za

následek nerovné postavení účastníků řízení.

Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Brně ve svém vyjádření

odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

K argumentům ústavní stížnosti vyslovila názor, že k ochraně

stěžovatelčiných zájmů v daném řízení nebylo potřeba ustanovovat

jí zástupce vzhledem k předmětu řízení a jejím schopnostem

uplatňovat a hájit svá práva.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně jednající v tomto

řízení za obecný soud druhého stupně se ve svém vyjádření rovněž

odvolala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Všichni vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti zaujali

k návrhu stanovisko, že postupem soudů nedošlo k porušení

stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a uvedli doslova :

"Mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, základní právo podle

čl. 37 odst. 2 Listiny rozšiřují jen ohledně osob obviněných

z trestného činu: těm totiž musí být za stanovených podmínek

poskytnut bezplatně obhájce, popř. jiná právní pomoc. Jen

v těchto případech tedy jde o právo, jehož porušení by bylo možno

vytýkat.. Nevyjadřujeme se ke skutečnosti, zda ve smyslu ust.

§ 5 zákona 99/1963 byla stěžovatelka řádně poučena soudem, neboť

k této otázce se může nejlépe vyjádřit soud přímo jako účastník

řízení v předmětné věci. Máme však za to, že stěžovatelka musela

být o svém právu i dostatečně poučena, když sama celou věc

s právníky konzultovala. O tom svědčí zejména dopis stěžovatelky

ze dne 21.4.1996,. ve kterém poukazuje na skutečnost, že věc

konzultovala. "s nezávislými právníky". O tom, že stěžovatelka se

sama dobře orientovala v uplatňování svých práv, svědčí i její

další korespondence a návrhy, které adresovala jednak právní

zástupkyni navrhovatelů a navrhovatelům, jednak soudu. S ohledem

na to vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní

stížnost v celém rozsahu zamítl.

Ústavní soud se náležitě seznámil také se všemi důležitými

listinnými důkazy, které podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal. Zejména opatřil

spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96,

a po jejich prostudování dospěl k následujícím poznatkům

a závěrům.

Ústavní stížnost podala navrhovatelka jako oprávněná osoba

podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Návrh byl podán

včas ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním

prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví §

72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Tato lhůta počala 5.10.2000 a podala-li navrhovatelka svůj návrh,

byť s vadami, které odstranila až na výzvu Ústavního soudu,

v pondělí 4.12.2000, lhůtu k podání návrhu dodržela, protože

posledním dnem lhůty, který připadl na neděli, se stal nejblíže

následující pracovní den podle § 57 odst. 2 věty druhé občanského

soudního řádu, který byl v případě týkajícím se konce lhůty, na

rozdíl od jejího počátku, o němž má zákon č. 182/1993 Sb.

speciální ustanovení, použit ve shodě s § 63 zákona č. 182/1993

Sb. Byla také splněna podmínka vyčerpání všech procesních

prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, podle § 75

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Tímto posledním procesním prostředkem bylo v projednávaném

případě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně jako soudu

prvního stupně, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud

druhého stupně potvrzujícím rozsudkem, proti němuž podle

ustanovení občanského soudního řádu v tehdejším znění dovolání

nebylo přípustné. Navrhovatelka je v tomto řízení právně

zastoupena advokátem na základě speciální plné moci. Nebyl shledán

žádný důvod k odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, a proto se senát Ústavního soudu

zabýval případem meritorně.

Rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.9. 1998 sp. zn. 34

C 157/95 a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že soud přivoluje

k výpovědi z nájmu bytu č. 5 I. kategorie ve třetím nadzemním

podlaží v domě na ulici Slámova č. org. 45 v Brně sestávajícího

z kuchyně, pokoje a příslušenství z 1.2.1996, kterou žalobci

(vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) dne 8.2.1996

doručili žalované (navrhovatelce v řízení před Ústavním soudem),

z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, že

nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která

počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po

právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna byt vyklidit

a vyklizený odevzdat žalobcům nejpozději do 15 dnů po zajištění

přístřeší. Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž

rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 13.6.2000 sp. zn. 20 Co

176/99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uvedené

rozsudky obecných soudů obou stupňů nabyly právní moci 5.10.2000.

Usnesením Městského soudu v Brně z 8.4.1999 sp. zn. 34 C 157/95

a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává

osvobození od soudních poplatků. O odvolání žalované proti tomuto

rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze 13.6. 2000 sp.

zn. 20 Co 333/99, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že

žalované se přiznává osvobození od placení soudních poplatků

a záloh. V průběhu řízení ani soud prvního stupně ani soud

odvolací žalovanou nepoučily o možnosti podat žádost soudu

o ustanovení zástupce.

Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelčino tvrzení

o nesplnění poučovací povinnosti, kterou má soud vůči účastníkům

řízení podle § 5 občanského soudního řádu; v důsledku toho, ve

spojení s § 30 občanského soudního řádu, ve znění účinném do

31.12.2000, navrhovatelka, jak ve svém návrhu tvrdí, nemohla

využít právní pomoci advokáta, který by chránil její práva

v soudním sporu. Podle prvního z uvedených zákonných ustanovení

soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech

a povinnostech, v prvním odstavci druhého z nich bylo uvedeno, že

účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od

soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce,

jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, a druhý odstavec

stanovil, že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu

předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad

advokátů.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných

soudů, není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 81 a čl. 90

Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a již proto nemůže na

sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem

jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny

(čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82

Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže

obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není

v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými

soudy a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám

neztotožňoval (nález Ústavního soudu z 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS

23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str.

41). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných mu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není vůči soudům obecným nadřízenou

instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či

správnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako soud odvolací

nebo dovolací.To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti

zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do

stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z uvedených hledisek Ústavní soud posuzoval i projednávaný

případ. Ústavní soud sice zjistil, že obecné soudy stěžovatelku

nepoučily o možnosti požádat soud o ustanovení advokáta, neshledal

však v tomto jejich postupu zásah do stěžovatelčiných základních

ústavních práv. V době řízení před soudem prvního stupně novela

občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., kterou byl § 30 odst. 1

doplněn o poučovací povinnost soudu, nebyla ještě přijata, soudu

však nic nebránilo podle § 5 občanského soudního řádu stěžovatelku

v tomto směru náležitě poučit; tím spíš to platí o odvolacím

soudu, který se věcí zabýval již po publikaci uvedené novely ve

Sbírce zákonů 23.2.2000. Ustanovení § 30 odst. 1 v dnešním znění

bylo od tohoto dne platné, účinnosti však nabylo až 1.1.2001.

Podle názoru Ústavního soudu pochybení soudů spočívající

v tom, že nepoučily stěžovatelku o možnosti požádat soud

o ustanovení zástupce nedosahuje do ústavní roviny. Jsou pro to

následující důvody. Stěžovatelka byla sama, jak je patrno ze

soudních spisů, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil,

schopna činit podání po věcné i právní stránce správná

a odpovídající dané věci a i jinak se v tomto soudním sporu

orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Z tohoto hlediska

jeví se pochybení obecných soudů jako ryze formální, které nemůže

zasáhnout stěžovatelčina základní ústavní práva. Má-li být

nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině

ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní

dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo

je alespoň ohrožovat.

Nesplnění poučovací povinnosti obecných soudů vůči

stěžovatelce však v jejím případě nespravedlivost procesu, jehož

byla účastníkem, nevyvolalo a ani vyvolat nemohlo. Nedá se říci,

že by stěžovatelka jako žalovaná v řízení před obecnými soudy byla

v nerovném postavení vůči žalobcům, kteří byli zastoupeni

advokátem, neboť po celé řízení prokazovala dostatečnou schopnost

postarat se o svá práva.

V řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení

stěžovatelčiných ústavních práv zajištěných jí čl. 37 odst.

2 a 3 Listiny, a proto byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. listopadu 2002