Constitutional Court dismisses appeal against copyright award, citing lack of judicial arbitrariness and proper legal reasoning.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ACCORD against the Supreme Court's dismissal of an appeal regarding a copyright award. The appellant argued that lower courts failed to distinguish between employee and independent works and applied the wrong legal provisions. The court ruled that the lower courts conducted thorough fact-finding and provided sufficient reasoning, finding no evidence of judicial arbitrariness or extreme deviation from established facts.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not review the interpretation and application of simple law unless there are extreme excesses exceeding the constitutional prohibition of judicial arbitrariness.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele ACCORD, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Vlasákova 853, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3393/2010 ze dne 31. července 2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 23/2009 ze dne 15. prosince 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla vydána, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, v řízení zahájeném k žalobě Z. T. směřující proti stěžovateli na zaplacení částky 1 030 200,- Kč, představující autorský honorář připadající na žalobce, který se spolu s dalšími autory podílel na vytvoření autorského díla - účetního programu. Soud I. stupně - Městský soud v Praze po provedení obsáhlého dokazování rozsudkem sp. zn. 34 C 92/2003 ze dne 8. 1. 2009 zčásti žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 231 000,- Kč (rozsudek pro uznání), dále povinnost zaplatit mu částku 434 922,60 Kč a ohledně uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci další částku 364 277,40 Kč žalobu zamítl. K odvolání obou stran rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, jímž odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výroku soudu I. stupně pod bodem I. - rozsudek pro uznání zastavil, v dalších výrocích rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následně Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozhodnutím s podrobným zdůvodněním dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl, jinak jeho dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v odvolání a dovolání, zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů ve věci přijaté, zdůrazňuje přitom, že soudy se nezabývaly tím, že se v daném případě jednalo o zaměstnanecké počítačové dílo, že žalobce i další spoluautoři byli v inkriminované době společníky stěžovatele i jeho zaměstnanci, přičemž tato otázka je dle stěžovatele významná pro právní posouzení s ohledem na ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění zákona č. 86/1996 Sb., mj. se přitom pro srovnání dovolává i nové úpravy autorského zákona, potvrzující podle něj nastolenou tendenci stanovit počítačovým dílům zvláštní režim a posílit postavení zaměstnavatele. Obě napadená rozhodnutí jsou také podle něj nepřezkoumatelná, když není zřejmé, z jakého znění zákona soudy při posouzení věci vycházely, přičemž z rozhodnutí dovolacího soudu není patrno, co považoval za právní základ nároku žalobce na autorskou odměnu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu a výroků II. a III. rozsudku soudu odvolacího.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho věci, se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval, když ve věci provedl obsáhlé dokazování. Odvolací soud pak, na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobce, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně. Dovolací soud následně v napadeném rozhodnutí dostatečně reagoval na dovolací námitky stěžovatele, jež jsou v zásadě obdobné jako námitky ústavní stížnosti. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem v rámci podrobné odpovědi na stěžovatelem vymezené otázky zásadního právního významu, přičemž mj., kromě pasáže obsahující vysvětlení z jakého právního titulu odvolací soud autorskou odměnu žalobci přiznal, také, k důrazu stěžovatele na ustanovení § 17 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poukázal na to, že i v případě zaměstnaneckého díla jde o naplnění absolutního autorského práva na autorskou odměnu a v souvislosti s tím i na skutečnost, že předmětný program, na němž se žalobce spolupodílel, byl používán pro vnější potřebu stěžovatele a dílo bylo dále šířeno prodejem. Na zdůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu tak lze odkázat a zároveň připomenout, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
). Zásah do shora označených práv tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu