Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court decisions on court fees and procedural costs.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by TEMPLUM-společenské hry s.r.o. against lower court decisions regarding court fees and procedural costs. The applicant argued that the courts violated her fundamental rights by refusing fee waivers without new facts, but the Court found the lower courts' reasoning lawful and free from arbitrariness. Consequently, the Court ruled that the general courts did not exceed their authority and the complaint was procedurally inadmissible due to the applicant's failure to comply with mandatory representation rules.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu; Ústava České republiky: Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zasahuje do jejich rozhodování pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, IČ: 25776941, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 21 C 244/2010-121 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2012 č. j. 19 Co 200/2012-148, spolu s návrhem na přiznání nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. října 2012, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (čl. 1; čl. 2 odst. 2, 3; čl. 3 odst. 3; čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4; čl. 11 odst. 1; čl. 23; čl. 36 odst. 1, 2, 3; čl. 37 odst. 2; čl. 38 odst. 2; čl. 39 odst. 1) a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14), čl. 3 protokolu č. 7.
Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení o zaplacení 421 043 Kč s přísl. požádala o osvobození od placení soudních poplatků, ale její žádosti nebylo vyhověno (Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. února 2011, sp. zn. 21 C 244/2010-21 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2011 sp. zn. 19 Co 235/2011-43). Stěžovatelka byla po té znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který však poplatek nezaplatila a opětovně požádala o osvobození od placení soudního poplatku, aniž by uvedla nové skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 se opakovanou žádostí o osvobození od placení soudního poplatku již nezabýval a řízení zastavil usnesením ze dne 12. dubna 2012 (21 C 244/2010-121) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. července 2012 (19 Co 200/2012-148) potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné a o nákladech odvolacího řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení o zaplacení částky 421 043 Kč s přísl. je zřejmé, že stěžovatelka se nemíní podrobit poplatkové povinnosti a zneužívá ustanovení § 138 o. s. ř., dle něhož je možno žádat o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila s napadenými usneseními obecných soudů nesouhlas a navrhla, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod a napadená rozhodnutí zrušil. Dále požadovala, aby náklady řízení před Ústavním soudem uhradil stát.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že prokázané poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků ve věci o zaplacení 421 043 Kč. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny.
Stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala od roku 2009 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností (45); v mnoha řízeních o nich byla přitom již vícekrát a dostatečně poučena, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod
sp. zn. III. ÚS 2562/09
, pod
sp. zn. II. ÚS 1599/10
,
sp. zn. I. ÚS 2032/2010
a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti. Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by z důvodu procesní ekonomie považoval za nezbytné stěžovatelku vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze než konstatovat, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem shledány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu