I.ÚS 2032/10 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická 1359/49, zastoupené Mgr. Michaelou Zlevskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010 č. j. 20 Co 52/2010-149, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž tento soud odmítl stěžovatelčino odvolání pro jeho nesrozumitelnost a neurčitost. Stěžovatelka namítá porušení svého ústavně garantovaného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; na rozdíl od odvolacího soudu je totiž přesvědčena, že odvolání obsahovalo všechny zákonné náležitosti, včetně podrobně rozvedených odvolacích důvodů.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 5. 2009 č. j. 4 C 560/2007-108 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 86 793 Kč s příslušenstvím, žalobu odhledně 119 Kč s příslušenstvím zamítl, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 27 660 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 3. 2010 č. j. 20 Co 52/2010-149 odvolání stěžovatelky odmítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stěžovatelka podala odvolání, doplněné dalšími podáními, které bylo z větší části neurčitého a nesrozumitelného obsahu a omezovalo se na obecná konstatování o vadnosti napadeného rozsudku; nebylo zřejmé, se kterými konkrétními skutkovými nebo právními závěry či procesním postupem soudu I. stupně stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka byla proto usnesením vyzvána k doplnění odvolání o konkrétní odvolací důvody, avšak na tuto výzvu reagovala pouze podáním, v němž se kromě vyjádření přesvědčení, že její podání splňuje předepsané náležitosti, omezila opět na všeobecný nesouhlas se závěry vyslovenými v rozsudku. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání ani ve spojení s dalšími podáními není způsobilé k věcnému projednání a odmítl je podle § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, dle nějž odvolání ani ve spojení s ostatními písemnostmi nebylo způsobilé věcného projednání; ostatně obdobně to platí i o podáních, jež u zdejšího soudu učinila sama stěžovatelka před tím, než splnila podmínku povinného zastoupení.

Podle zjištění Ústavního soudu byla stěžovatelka správně vyzvána k odstranění vad odvolání. Vzhledem k tomu, že vady neodstranila a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat, nemohl odvolací soud rozhodnout jinak, než odvolání odmítnout dle § 43 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr je ústavně konformní a plně vystihuje procesní situaci, která v řízení nastala.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. 1. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu