Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 4320/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.4320.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court ruling on co-ownership division. Constitutional Court rejects claim of property rights violation. Court finds no excessive judicial discretion or legal error.

Geschäftsnummer I.ÚS 4320/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a co-owner against a regional court's decision to dissolve co-ownership and award property to other owners. The appellant argued that the lower courts incorrectly determined that physical division of the land was impossible, thereby violating her property rights. The court ruled that the lower courts adequately reasoned their decision based on the lack of functional units and cost justification, finding no excessive judicial discretion or legal error.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional Court does not review ordinary court interpretations of simple law unless extreme excesses of judicial discretion are present.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal co-ownership dissolution property rights violation judicial discretion review physical division impossibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, pobočka Mělník, nám. Karla IV. 144, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 186/2010 ze dne 20. července 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Napadeným rozsudkem, vydaným odvolacím soudem v daném řízení v pořadí jako druhým - jak patrno z jeho obsahu a obsahu ústavní stížnosti - byl rozsudek soudu I. stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem (čtyři pozemky, z nichž na jednom je postaven dům, na dalším vedlejší stavby) změněn pouze ve výroku o vypořádání účastníků tak, že žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílů částku 300 000,- Kč. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem zrušeno a tyto přikázány do společného jmění žalobců, jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud tento rozsudek vydal po té, co sám ještě dokazování provedené soudem I. stupně, doplněné podle jeho pokynů z prvého zrušovacího rozhodnutí za účelem posouzení možnosti reálného dělení nemovitostí, dále doplnil místním ohledáním a zadáním zpracování oddělovacího geometrického plánu - jenž zůstal nevyužit, neboť soud po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Ztotožnil se tak se závěry soudu I. stupně a to i pokud jde o způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví - přidělení nemovitostí do společného jmění žalobců, přičemž i tento svůj závěr odvolací soud řádně zdůvodnil mimo jiné i tím, že ač stěžovatelka v minulosti nemovitosti užívala častěji a dům v podstatě výlučně, tyto v její péči chátraly, naopak žalobci - jimž náležel větší podíl na nemovitostech a od počátku o ně jevili zájem jako o celek - byli poslední, kdo nemovitosti částečně zvelebovali a lze tak podle soudu předpokládat, že jako výluční vlastníci budou o nemovitosti nadále pečovat a renovovat je.

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu průběhu dané věci obsáhle oponuje závěru obecných soudů o nemožnosti reálného dělení předmětných nemovitostí a jejich přikázání do vlastnictví žalobců, přitom kromě zpochybnění správnosti skutkového zjištění týkajícího se přístupu k jednomu z pozemků předkládá argumenty, podle ní vedoucí k možnému reálnému rozdělení nemovitostí, s tím, že dává najevo ochotu k převzetí kterékoli z rozdělených částí a zdůrazňuje také svůj vztah k nemovitostem, jež na rozdíl od žalobců po smrti matky užívala. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů, tvrdíc, že byla zbavena svého vlastnického práva, aniž k tomu byly dány zákonné důvody, navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně se dané věci řádně věnoval a rovněž tak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jejž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vztahující se k posouzení možností reálného dělení nemovitostí (jež nestály jen na stěžovatelkou zpochybňovaném skutkovém zjištění o přístupu k jedné z pozemkových parcel), přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením a závěrem soudu I. stupně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí kromě odkazu na konkrétní důvody opodstatněně poukázal na to, že ke splnění základní podmínky dobře možného reálného rozdělení věci nestačí pouhá faktická možnost rozdělení, ale též zajištění vzniku funkčních celků a nákladové opodstatnění takového postupu. Stejně tak pokud jde o způsob vypořádání spoluvlastnictví, tento v potřebném rozsahu, mimo jiné i poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 268/2006

, zdůvodnil a učinil tak podrobně, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak možno odkázat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky, z pohledu jehož dodržení se Ústavní soud věcí prvotně zabýval, tak zjištěn nebyl, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu