Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 3445/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.3445.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on fair trial and legal certainty regarding criminal conviction and evidence evaluation.

Geschäftsnummer I.ÚS 3445/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the appellant against his criminal conviction and subsequent procedural rulings. The appellant argued that the lower courts violated fair trial principles and the principle of legal certainty by inadequately evaluating evidence and failing to prove key elements of the crime. The court dismissed the appeal because it is not empowered to re-evaluate evidence or correct ordinary court decisions absent extreme excesses or arbitrary rulings.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a; Constitution Art. 82, 83: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the evaluation of evidence by ordinary courts or correct their application of simple law unless extreme excesses or arbitrary rulings are present.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction fair trial rights principle of legal certainty evaluation of evidence criminal conviction appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a
Constitution Art. 82
Constitution Art. 83
Criminal Procedure Code § 132

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti F. T., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 2 T 53/2011 ze dne 5. srpna 2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 346/2011 ze dne 24. ledna 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 600/2012 ze dne 27. června 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byl prvým z nich stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákona k § 146 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil jednáním ve výroku uvedeného rozhodnutí popsaným, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 440,- Kč, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení občanskoprávní. Odvolací soud druhým ze shora označených rozhodnutí s podrobným zdůvodněním rozsudek soudu I. stupně k odvolání státního zástupce doplnil o trest propadnutí věci - kuchyňského nože a dále odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl a učinil tak s podrobným zdůvodněním. Následně stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu bylo třetím z označených rozhodnutí Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i písm. e) trestního řádu.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě shodně jako ve svém odvolání a následně podaném dovolání poukazuje na porušení procesních předpisů v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem, dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, která považuje za nedostatečná s tím, že podle něj nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se skutek stal na ve skutkové větě popsaném místě a že by on na poškozeného útočil, natož pak v úmyslu mu ublížit na zdraví. Rozebírá provedené dokazování a předkládá svou verzi jeho hodnocení s poukazem na rozpory v provedených důkazech a tvrdí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou a je i nadále přesvědčen o tom, že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany dle § 29 trestního zákona. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, zejména v odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není také povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně i soud odvolací se danou věcí řádně zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně a logickým způsobem rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti, přitom se podrobně vyjádřil i k namítaným vadám řízení (k výpovědi poškozeného nesprávně označené jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, otázce místa činu, nahlížení do spisu i dalším) a podrobně také v odůvodnění rozvedl, z jakých důvodů nepřisvědčil stěžovateli v tom, že jednal v nutné obraně. Zdůvodnil rovněž nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, včetně posouzení námitky stěžovatele týkající se jednání v nutné obraně, a reagoval také dostatečně na námitky stěžovatele týkající se složení senátu odvolacího soudu. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu