Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 3632/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.3632.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on right to fair trial due to lack of new evidence and excessive review of lower courts.

Geschäftsnummer I.ÚS 3632/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of robbery and disorderly conduct. The applicant argued that the lower courts failed to properly evaluate evidence and ignored his defense, violating his right to a fair trial. The court dismissed the appeal because it is not empowered to re-evaluate factual findings or evidence assessment unless there are extreme excesses beyond the scope of judicial discretion.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review the evaluation of evidence by ordinary courts unless extreme excesses are present that exceed the constitutional scope of judicial discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint right to fair trial evaluation of evidence judicial discretion robbery conviction disorderly conduct ordinary courts

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen.
čl. 82 Ústavy
Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.
§ 132 o. s. ř.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/2012 ze dne 11. května 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 83/2012 ze dne 9. července 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v trestní věci proti němu vedené a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, jichž se dopustil jednáním ve skutkové větě popsaným a za něž mu byl uložen podle § 173 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla stanovena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně s podrobným zdůvodněním podle § 256 trestního řádu zamítl. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud, po konstatování dodržení všech zásadních procesních ustanovení trestního řádu soudem I. stupně, se také zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry jmenovaného soudu. Přitom uvedl, že soud I. stupně nepochybil, když ve svých závěrech týkajících se viny stěžovatele vycházel z výpovědi poškozené L. K., která opakovaně a shodně popsala průběh celého činu a její výpověď, naprosto neměnná, je tudíž věrohodná. Naopak důkazy, které podle stěžovatele vyznívají v jeho prospěch, hodnotil odvolací soud ve srovnání s výpovědí poškozené, z důvodů které podrobně rozvedl, jako zcela nevěrohodné a smyšlené.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě shodně jako v odvolání dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, která považuje za nedostatečná s tím, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost. Tvrdí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy hovořící v jeho prospěch pominuly či hodnotily zcela opačně a zejména neprovedly dokazování celostně v navrženém rozsahu. Uvádí, že soud evidentně pomíjí to, že nejzásadnějším úkolem orgánů činných v trestním řízení není prokázání viny obžalovanému, nýbrž objasnění věci coby celku, přičemž součástí tohoto procesu může, ale v žádném případě nemusí být závěr soudu o vině obviněného. Konstatuje dále, že hodnocení obhajoby jako nevěrohodné je jistě možné, ale případné zjištění nepřesností nelze bez dalšího interpretovat jako pozitivní důkaz o vině, jak to při evidentně chudé důkazní situaci činí obecné soudy. Zdůrazňuje také, že v daném případě - který je do značné míry atypický v tom, že stěžovatel byl zadržen 2 dny po činu, bezprostředně poté, co jej jako pachatele skutku policii označila poškozená - se již v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení dopustily závažných procesních pochybení, když nebyly řádně zajištěny veškeré použitelné důkazy (pachové stopy a daktylostopy, standardní rekognice) a, ač v tomto směru odvolací soud obhajobě přisvědčil, nevyvodil z toho pro rozhodování žádný relevantní závěr stejně jako z výsledku zkoumání vzorku DNA. Z prvotního popisu pachatele poškozenou v trestním oznámení, jež dále rozebírá, je podle stěžovatele také zřejmé, že se neshoduje s realitou, stěžovatel má naopak za to, že z důvodů, které dále rozvádí, je podle něj mimo jakoukoliv racionální pochybnost, že pokud by policie vycházela striktně z popisu pachatele zaneseného v rámci trestního oznámení, mezi podezřelé by stěžovatele nezařadila a věc by tak zůstala zřejmě neobjasněna. Předkládá dále svůj názor na hodnocení jednotlivých provedených důkazů. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předchozím řízení a v odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně i soud odvolací se danou věcí řádně zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně a logickým způsobem rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti. Poukázal tak zejména na věrohodnost výpovědi poškozené, na rozdíl od svědků, domnělého pachatele P. B., obžalovaného i jeho bývalé manželky, na faktickou rekognici v situaci, kdy poškozená sama (bez přítomnosti policie, kterou následně uvědomila) na ulici poznala stěžovatele mezi více lidmi podle obličeje, chůze a kšiltovky, kterou měl na sobě v době činu, přitom se vyjádřil i k poukazu stěžovatele na prvotní popis poškozené v trestním oznámení, kdy mimo jiné také uvedl, že soud se sám přesvědčil o tom, že stěžovatel je na prvý pohled neurčitého věku. Zdůvodnil rovněž neprovedení výslechu v odvolacím řízení navrženého svědka a opodstatněně poukázal na soudem I. stupně řádně zjištěný skutkový stav. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu