Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1281/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1281.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against arbitration award regarding consumer contract clause validity.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1281/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by consumers challenging the validity of an arbitration clause in a revolving credit agreement. The lower courts upheld the clause's validity, ruling that the clause designated one of three named arbitrators while leaving the selection to the plaintiff, and found no evidence of unfair terms under consumer protection laws. The Court determined that the lower courts did not exceed their authority in interpreting the contract or applying the law, thus finding no violation of the right to a fair trial.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not review the interpretation and application of simple law unless there are extreme excesses exceeding the prohibition of arbitrariness into the constitutional plane.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal arbitration clause validity consumer protection unfair terms right to fair trial prohibition of arbitrariness interpretation of simple law ad hoc arbitrator selection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.
Zrušení předmětného rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. se stěžovatelé domáhali z důvodu jimi tvrzené neplatnosti ve smlouvě o revolvingovém úvěru mezi účastníky dohodnuté rozhodčí doložky.
§ 51 a násl. občanského zákoníku
Tento soud se také předmětnou smlouvou zabýval z hlediska otázek řešených ustanovením § 51 a násl. občanského zákoníku i směrnice Rady č.
směrnice Rady č. 93/13/EHS
V této souvislosti se dovolávají směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a pokazují dále i na novelizaci zákona o rozhodčím řízení, který nyní již vyžaduje, aby rozhodčí doložka byla sjednávána samostatně a samostatně uzavírána.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelů tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
zákona č. 19/2012 Sb.
ústavně souladným způsobem, přičemž jeho zdůvodnění, také s přihlédnutím ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána před účinností zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl novelizován zákon o rozhodčím řízení, lze akceptovat.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. a I. S., obou zastoupených Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 3117/61, proti rozhodčímu nálezu sp. zn. Va 47-47/2009 ze dne 7. června 2010, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích sp. zn. 55 Cm 9/2011 ze dne 8. listopadu 2011 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 20/2012 ze dne 6. března 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí a domáhají se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové shora označený, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby byl zrušen rozhodčí nález v záhlaví označený, vydaný rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou, kterým byla stěžovatelům stanovena povinnost zaplatit společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Pardubicích, rukou společnou a nerozdílnou směnečný peníz ve výši 17 165,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve stanovených splátkách. Zrušení předmětného rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. se stěžovatelé domáhali z důvodu jimi tvrzené neplatnosti ve smlouvě o revolvingovém úvěru mezi účastníky dohodnuté rozhodčí doložky. Důvod neplatnosti doložky stěžovatelé spatřovali v tom, že článek 18 Smluvních ujednání, která jsou součástí smlouvy, dával dle jejich názoru žalovanému - jmenované společnosti na výběr podle vlastního uvážení ze tří tam uvedených rozhodců a kromě toho si věřitel, tedy žalovaný, mohl jednostranně zvolit i jakéhokoliv jiného rozhodce. Další důvod neplatnosti doložky spatřovali v tom, že je v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele v souvislosti s tím, že uzavřená smlouva je smlouvou formulářového typu. Obecné soudy po provedení příslušných listinných důkazů námitkám stěžovatelů nepřisvědčily a důvody, které je k tomu vedly, ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé s odkazem na znění rozhodčí doložky oponují, obdobně jak to činili v předcházejícím řízení, závěrům obecných soudů o její platnosti. Opětovně tvrdí, že předmětná doložka je neplatná proto, že jim jako spotřebitelům neumožňuje právo výběru osoby rozhodce, jak tomu podle jejich názoru nasvědčuje její text. S výkladem znění předmětné doložky, jak jej podaly obecné soudy, nesouhlasí a předkládají svůj náhled na výklad jejího znění. Dovolávají se také soudní judikatury výkladu právních úkonů se týkající s důrazem na nutnost posuzování vůle jednajících stran a na rozdíl od posouzení obecných soudů dovozují nemožnost oddělení problematické části doložky, kterou je nutno podle jejich názoru jako celek posoudit jako neplatnou, neboť byla sjednána ve prospěch žalovaného a byla toliko projevem jeho vůle. Oponují dále názoru odvolacího soudu, který neshledal, že by sama skutečnost, že se v daném případě jednalo o formulářovou smlouvu, mohla způsobit neplatnost předmětné doložky. V této souvislosti se dovolávají směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a pokazují dále i na novelizaci zákona o rozhodčím řízení, který nyní již vyžaduje, aby rozhodčí doložka byla sjednávána samostatně a samostatně uzavírána. Dovolávají se rovněž judikatury Ústavního soudu, z níž citují (rozhodnutí

sp. zn. II. ÚS 1648/10

,

I. ÚS 199/11

) a uzavírají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhli zrušení napadených rozhodnutí a zároveň i odložení jejich vykonatelnosti.

Ústavní soud především uvádí, že v poměru k rozhodčímu nálezu shora označenému je ústavní stížnost nepřípustná, přičemž pokud jde o důvody nepřípustnosti, odkazuje pro stručnost na argumentaci svého nálezu

sp. zn. I. ÚS 3227/07

, část V., bod 16. V této části proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.

V poměru k napadeným soudním rozhodnutím v záhlaví označeným pak Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

V posuzované věci soudy I. a II. stupně na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích rozvedly dostatečně - na základě textu předmětné rozhodčí doložky, jejíž výklad zároveň podaly - své úvahy vedoucí je k závěru o její platnosti, resp. platnosti té její části, jež byla při výběru rozhodce aplikována. Soud I. stupně poukázal na to, že z textu sjednané doložky jednoznačně vyplývá, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy je jeden ze tří jednoznačně (jménem) stanovených rozhodců s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom, kdo podává rozhodčí žalobu. Uzavřel, že takto ujednaná rozhodčí doložka je ujednáním o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/2010. Odvolací soud pak dále opodstatněně poukázal na to, že část ujednání, která by mohla být problematická z hlediska nepřiměřenosti a nevyváženosti smlouvy, v níž se umožňuje použít jako rozhodce i osoby, které blíže definovány nejsou, tvoří zcela samostatnou část rozhodčí doložky, jíž nebylo třeba se ani zabývat, neboť věc rozhodoval rozhodce v doložce přímo jmenovaný. Tento soud se také předmětnou smlouvou zabýval z hlediska otázek řešených ustanovením § 51 a násl. občanského zákoníku i směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a v tomto rámci se zabýval i formulářovou povahou předmětné smlouvy. Z důvodů v jeho rozhodnutí rozvedených dospěl k závěru, že v textu posuzované formulářové smlouvy není obsaženo ujednání jednostranně výhodné pro podnikatele a nepřiměřeně nevýhodné pro spotřebitele a v tomto směru dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka není ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Odvolací soud své rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž jeho zdůvodnění, také s přihlédnutím ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána před účinností zákona č. 19/2012 Sb., jímž byl novelizován zákon o rozhodčím řízení, lze akceptovat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelů tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu