Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2641/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.2641.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as it lacks jurisdiction to review lower court decisions absent constitutional rights violations.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2641/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a civil damages case. The applicant argued that the courts failed to hold a necessary witness hearing, claiming this violated fair trial rights, but the courts had thoroughly reasoned their decision to deem the testimony superfluous. The Court determined it lacked jurisdiction to re-evaluate the factual findings of ordinary courts and found no unconstitutionally protected rights were infringed, thus dismissing the complaint as unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they result in an unconstitutionally protected rights violation, and it cannot re-evaluate factual findings absent extreme contradictions.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction ordinary court review fair trial rights superfluous evidence constitutional complaint dismissal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 237 para. 1 lit. c) of the Civil Procedure Code
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 150/93
Constitutional court dismisses appeal; court's duty to evaluate evidence overrides party's right to specific proof methods.
III. ÚS 61/94
Constitutional Court quashes appeal court ruling for violating fair trial rights by ignoring evidence requests.
III. ÚS 51/96
Constitutional Court annuls Supreme Court judgment for violating fair trial rights and defense rights.
IV. ÚS 185/96
Constitutional court quashes lower court rulings for violating the right to a fair trial due to improper evidence assessment.
II. ÚS 213/2000
Constitutional Court of Czech Republic annuls criminal verdicts due to violation of fair trial rights and right to defense. The court ruled that holding a main trial in the defendant's absence without valid justification violates fundamental procedural guarantees. The decision emphasizes that the defendant's presence is essential for a fair trial, and the court cannot proceed without them unless specific exceptions apply. The court found that the lower courts failed to meet constitutional standards for criminal proceedings. This case highlights the importance of the right to defense and the necessity of the defendant's participation in criminal trials. The court's ruling ensures that procedural justice is upheld in criminal cases. The decision reinforces the principle that fair trial rights are paramount in the legal system.
I. ÚS 549/2000
Constitutional Court annuls lower court ruling for ignoring evidence violating fair trial rights under Charter of Fundamental Rights.
IV. ÚS 582/01
Constitutional Court annuls custody rulings for violating the right to a fair trial and evidence evaluation.
I. ÚS 113/02
Constitutional Court annuls lower court rulings on tenancy dispute due to violation of fair trial rights and double instance principle.
II. ÚS 182/02
Constitutional Court dismisses appeal on payment order, ruling ordinary courts properly handled evidence and procedural rights.
I. ÚS 413/02
Constitutional Court voids lower court rulings for violating constitutional evidence rules and causality principles in a work injury case.
IV. ÚS 219/03
Constitutional Court annuls fraud conviction due to failure to prove subjective intent and violation of fair trial rights.
I. ÚS 733/01
Constitutional Court annuls criminal verdicts for omitting evidence and violating fair trial rights under the Charter.
III. ÚS 569/03
Constitutional Court annuls Supreme Court decision for violating constitutional rights due to unproven evidence exclusion.
IV. ÚS 570/03
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to ignored evidence requests and judge recusal issues.
II. ÚS 418/03
Constitutional Court quashes criminal verdicts due to insufficient reasoning on evidence evaluation violating fair trial rights.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 41 C 304/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 15. 12. 2009 u okresního soudu žalobu proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 2.656.018,- Kč. Stěžovatel uplatnil předmětný nárok z titulu náhrady škody a nemateriální újmy, kterou utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí Celního úřadu ve Frýdku-Místku o doměření daně z lihu ve výši 2.616.345,- Kč, jež bylo později k odvolání stěžovatele Celním ředitelstvím v Ostravě zrušeno. Vzniklou škodu stěžovatel vyčíslil na 41.273,- Kč, což zahrnovalo úhradu odměny zaplacenou právnímu zástupci a hotové výdaje v podobě správního poplatku a cestovného. Zbylá částka, tzn. 2.616.345,- Kč, představovala imateriální újmu, k níž mělo dojít v důsledku ztráty důvěry mezi stěžovatelem a jeho obchodními partnery, v důsledku zhoršení pověsti stěžovatele ve sféře společenského života a rovněž v důsledku ztráty důvěry ze strany rodiny, což nakonec vedlo k rozpadu stěžovatelova manželství. Okresní soud rozsudkem č. j. 41 C 304/2009-72 ze dne 11. 2. 2011 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli částku 4.200,- Kč (výrok I.) a ve zbylém rozsahu, tzn., co do částky 2.651.818,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatel byl současně zavázán zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 9.268,- Kč (výrok III.). Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že Nejvyšší soud svým formalistickým přístupem k podanému dovolání porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, krajský soud pak potvrzením rozhodnutí ve věci samé porušil čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Formalistický přístup Nejvyššího soudu měl dle stěžovatele spočívat v tom, že se tento soud odmítl meritorně zabývat dovolacími námitkami s odůvodněním, že otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy je otázkou skutkovou a k námitkám proti skutkovým zjištěním nelze u dovolání, jehož přípustnost je opřena o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přihlížet. Stěžovatel měl naopak za to, že pokud tvrdil, že v důsledku vydání rozhodnutí celního úřadu došlo ke ztrátě důvěry manželky vůči jeho osobě a následně i k citovému odcizení vedoucímu k rozpadu manželství, pak měl být pro náležité objasnění věci v řízení před obecnými soudy připuštěn důkaz výslechem jeho bývalé manželky. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že stěžovatelova manželka neměla důvod se obávat finančního postihu, neboť předmětné prostory byly pronajaty třetí osobě, a kromě toho podala návrh na rozvod manželství až po skončení daňového řízení, kdy již bylo rozhodnutí celního úřadu zrušeno. Dle názoru stěžovatele se jednalo o účelové závěry subjektivního charakteru, které a priori vylučovaly odpovědnost státu za škodu vzniklou v imateriální sféře v důsledku nezákonného rozhodnutí, což nelze akceptovat. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudek krajského soudu č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011 svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Pokud jde o věc samu, nutno konstatovat, že obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému zamítnutí stěžovatelovy žaloby, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Posledně uvedené potom platí i ve vztahu k úvahám Nejvyššího soudu stran přípustnosti dovolání.

Co se týče neprovedení navrženého výslechu svědka - bývalé manželky stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. III. ÚS 150/93

,

III. ÚS 61/94

,

III. ÚS 51/96

,

IV. ÚS 185/96

,

II. ÚS 213/2000

,

I. ÚS 549/2000

,

IV. ÚS 582/01

,

I. ÚS 113/02

,

II. ÚS 182/02

,

I. ÚS 413/02

,

IV. ÚS 219/03

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z citovaných rozhodnutí mimo jiné plyne, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré účastníky navržené důkazy, nicméně pokud k provedení takového důkazu nepřistoupí, musí svůj postup náležitě odůvodnit. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisového materiálu, okresní i krajský soud ve svých rozsudcích podrobně rozvedly důvody, pro něž považovaly výslech bývalé manželky stěžovatele za nadbytečný. Jelikož argument nadbytečnosti důkazu, je-li řádně odůvodněn jako v nyní projednávané věci, představuje ústavně konformní důvod pro zamítnutí důkazního návrhu, neměl Ústavní soud v této souvislosti obecným soudům co vytknout (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

,

II. ÚS 418/03

a další). Nesouhlas stěžovatele a jeho polemika s úvahami obecných soudů stran potřeby provedení předmětného důkazu sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.

Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu