Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court rulings on future contract law application.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by two parties against civil court judgments regarding a future contract dispute. The applicants argued that lower courts incorrectly applied Civil Code provisions regarding changes in circumstances and failed to uphold the principle of pacta sunt servanda. The court ruled that it lacks jurisdiction to review the interpretation of simple law unless there are extreme excesses, which were not found in this case.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional Court dismisses complaints against ordinary court decisions where no extreme excesses exist and the lower courts adequately reasoned their application of simple law without violating the principle of legal certainty.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. a A. Z., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Štefánikova 48, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích sp. zn. 23 Co 430/2008 ze dne 22. září 2009 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 884/2010 ze dne 28. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tato rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v dlouholetém řízení, jehož předmětem byla žaloba stěžovatelů (opírající se o uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí) o nahrazení projevu vůle žalované - stanovení povinnosti uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu o prodeji specifikovaných pozemků, kdy věc byla postupně posuzována opakovaně soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího. Jmenovaný soud svým v pořadí druhým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné dovolání stěžovatelů proti prvému v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě stěžovatelů vyhovující rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba se zamítá. Učinil tak po konstatování, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně, neboť odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a jež byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. V rámci posuzování dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak v odůvodnění dále podal výklad ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku, které bylo odvolacím soudem v dané věci aplikováno s tím, že se zcela ztotožňuje s jeho právním závěrem, že v řízení zjištěné změny v okolnostech, za nichž účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, jsou způsobilé vyvolat důsledky plynoucí z uvedeného ustanovení. Uvedl mimo jiné, že zjištěné změny narušily dříve vyváženou smlouvu o smlouvě budoucí v neprospěch žalované, která mohla v době jejího uzavření kalkulovat jen s nárůstem ceny pozemků určených k zemědělské výrobě a nikoli pozemků určených výhledově k zastavění. Zdůvodnil také, proč sdílí další závěr odvolacího soudu týkající se kroků žalované směřujících k vydání rozhodnutí o umístění stavby a vyjádřil se i k poukazu stěžovatelů na "atypický" postup odvolacího soudu, který rozhodl o odvolání žalované vykazujícím vady, jež byly odstraněny až po 5 měsících.
V podrobně rozvedených důvodech formálně bezvadné ústavní stížnosti stěžovatelé po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, obsáhle oponují uvedeným závěrům odvolacího a dovolacího soudu. S důrazem na zásadu "pacta sunt servanda" i na okolnosti, které nebyly, ač podle nich brány v potaz být měly, obdobně jako v dovolání dávají najevo nesouhlas s aplikací ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku. Předpoklady uvedeného ustanovení podle jejich názoru, z důvodů, které rozvádí, v daném případě splněny nebyly. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
V posuzované věci soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku, vedoucí jej k závěru o tom, že v daném případě došlo v důsledku změny účelového využití předmětných pozemků k naplnění předpokladů uvedeného ustanovení. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své zamítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
). Zásah do shora označených práv tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu