Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3051/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3051.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation despite prior warnings.

Geschäftsnummer II.ÚS 3051/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court decisions regarding the sale of his movable property. Although the applicant repeatedly failed to appear with a lawyer despite being explicitly warned of this requirement in previous cases, the Court deemed further individual warnings unnecessary and formalistic. Consequently, the Court applied the statutory provision on inadmissibility due to lack of representation and dismissed the complaint without a hearing.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if the applicant fails to be represented by a lawyer, even if prior identical cases established the necessity of such representation.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint inadmissibility lack of legal counsel procedural default Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele P. Ch., advokátem nezastoupeného, směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, č. j. 11 Co 79/2012-29, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 9. 2006, č. j. 54 E 827/2006-2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v rámci řízení o návrhu České republiky na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem jeho movitých věcí. Žádá, aby byla nálezem zrušena, neboť se cítí dotčen ve svých základních právech zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (například v řízení vedeném pod sp. zn.

sp. zn. II. ÚS 82/05

,

sp. zn. I. ÚS 169/05

,

sp. zn. IV. ÚS 190/05

,

sp. zn. III. ÚS 243/05

či naposledy pod

sp. zn. IV. ÚS 1591/12

). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Vyslyšet nebylo možno ani stěžovatelovu žádost o "poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování ústavní stížnosti ... cca v horizontu 60-90 dnů". Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletního a bezvadného návrhu. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (ve stěžovatelově věci naposledy

sp. zn. I. ÚS 2539/12

a

sp. zn. IV. ÚS 2727/12

se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj