Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property rights and fair trial in neighbor dispute case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by neighbors against lower court rulings ordering the removal of a fence and compensation. The applicants argued that the courts violated their property rights and fair trial rights by failing to account for their good faith and the passage of time. The Court upheld the lower courts' findings that the applicants lost good faith in 1999 and that the statutory limitation period had not expired, concluding that the decisions were not arbitrary or legally unreasonable.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the challenged court decisions do not exhibit arbitrariness and the legal conclusions are not in extreme contradiction with the established facts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. O. K., M. K. a E. K., všech zastoupených Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 98/2011 ze dne 21. listopadu 2011 a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 23 C 4/2007 ze dne 6. září 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, části v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl v řízení o odstranění stavby žalobcům - manželům S. přikázán do vlastnictví v napadených výrocích označený plot, postavený žalovanými stěžovateli, a to za náhradu ve výši 13 130,- Kč, kterou jsou jim žalobci povinni zaplatit ve stanovené lhůtě.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení týkajícím se účastníků - vlastníků sousedních pozemků, k nimž jim před 1. lednem 1992 svědčilo právo osobního užívání pozemků, zahájeném k žalobě manželů S. o odstranění plotu (a části dřevěné kůlny) postaveného stěžovateli v dobré víře, že staví na svém, částečně však zasahujícího (jak zjištěno při měření v roce 1999) do pozemků žalobců. Soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování, včetně jednání na místě samém pokud jde o stavbu plotu, po zhodnocení všech provedených důkazů vycházel z jím zjištěného skutkového stavu, že stavba předmětného plotu, stavěného stěžovateli v roce 1996, aniž zde byl souhlas žalobců, zasahuje částečně do pozemků žalobců, jak tito zjistili při vytyčování hranice pozemků v roce 1999, s jehož závěry byli také stěžovatelé, minimálně prvá stěžovatelka, seznámeni. V rámci možností daných ustanovením § 135c občanského zákoníku z důvodů, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, volil soud řešení podle odst. 2 uvedeného ustanovení poté, co žalobci s tímto řešením projevili souhlas. Učinil tak poté, co námitku stěžovatelů o vydržení sporné části pozemku posoudil jako nedůvodnou. Podmínka zákonem požadované 10letileté vydržecí doby podle něj splněna nebyla, když v podstatě s odkazem na právní úpravu účinnou do 31. 12. 1991 vycházel z názoru, že desetiletá vydržecí doba mohla začít běžet nejdříve od 1. 1. 1992 a než stačila uplynout, došlo ke ztrátě dobré víry stěžovatelů. Toto rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích týkajících se předmětného plotu odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil (ohledně odstranění kůlny rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání) a jak patrno z obsahu zdůvodnění jeho potvrzujícího rozhodnutí, vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jež dále doplnil a podrobně pak rozvedl důvody, pro které považoval soudem zvolené řešení podle § 135c odst. 2 občanského zákoníku v daném případě za nejvhodnější. Souhlasil i s posouzením otázky vydržení pozemku stěžovateli, resp. jeho nevydržením, i když s částečně odlišnou argumentací
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v jejímž podrobném zdůvodnění, zdůrazňujícím především jejich dobrou víru o stavbě plotu na svém pozemku, vznáší stěžovatelé řadu námitek proti napadeným rozhodnutím a to jak proti skutkovým zjištěním soudů, tak i k jejich právním závěrům vedoucím následně k použití ustanovení § 135c odst. 2 občanského zákoníku i k posouzení otázky vydržení pozemku, přičemž v poměru k posouzení této se dovolávají judikatury Nejvyššího soudu, z níž obsáhle citují. Poukazují na to, že se stali oprávněnými držiteli části předmětných pozemků na základě uzavřených smluv, a to dohody o zřízení práva společného osobního užívání pozemku ze dne 30. 8. 1990 (p. č. 427) a kupní smlouvy ze dne 2. 9. 1996 (p. č. 426 a p. č. 425/3) a odvolacímu soudu kromě nesprávných skutkových závěrů pak zejména vytýkají, že neobjasnil, proč do vydržecí doby nezapočítal v jejich prospěch také dobu, po kterou měl pozemky v držbě jejich právní předchůdce. Podle přesvědčení stěžovatelů k vydržení jejich vlastnického práva k části předmětných pozemků došlo, neboť na jejich straně byly splněny všechny podmínky pro vydržení požadované zákonem. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů dovozují proto porušení shora označených základních práv a navrhují zrušení napadených rozhodnutí v označených výrocích.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatelé dovolávají. V posuzované věci obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu, jejž Ústavní soud, jak třeba zdůraznit, s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, v rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 135c občanského zákoníku ve vztahu ke stavbě plotu stěžovatelů, vycházející i z jimi citované judikatury a vedoucí je k závěru o tom, že řešení ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení je v daném případě ze všech možnosti, které uvedené ustanovení k řešení stavu vyvolaného neoprávněnou stavbou nabízí, řešením nejvhodnějším, přičemž v aplikaci a výkladu použitého ustanovení obecnými soudy protiústavnost shledána nebyla.
Stejně tak, pokud jde o posouzení primární otázky vydržení části předmětných pozemků, Ústavní soud pro svůj zásah důvodu neshledal. Částečně sice třeba přisvědčit stěžovatelům, že odvolací soud v odůvodnění této části rozhodnutí nelogicky a nesprávně tvrdí, že vydržecí doba od 2. 9. 1996 (kdy stěžovatelé koupili jeden z pozemků přiléhajících k pozemku žalobců, na nichž je postaven předmětný plot) do podání žaloby neuplynula, žaloba totiž byla v daném případě podána až dne 11. 9. 2007, přesto však Ústavní soud konečný závěr o tom, že k vydržení nedošlo, považuje za věcně správný.
Odkazuje přitom na skutková zjištění obecných soudů, která, jak shora uvedeno, sám jinak hodnotit nemůže. Z nich plyne, že ke ztrátě dobré víry stěžovatelů (přičemž také podle Ústavního soudu postačí u ideálního spoluvlastnictví prokázání existence této skutečnosti jen u jednoho ze spoluvlastníků) došlo již v roce 1999, a proto z pohledu počítání vydržecí doby tak již není uvedené datum podání žaloby významné. Pokud jde o pozemky, k nimž bylo původně stěžovatelům zřízeno právo osobního užívání, pak v zásadě lze - ve stanovení počátku běhu vydržecí lhůty dnem 1. 1. 1992 - odkázat na zdůvodnění soudu I. stupně, které v podstatě odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 19/2002, 22 Cdo 1261/2002).
Námitce stěžovatelů, že v jejich prospěch měla být započtena také doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě jejich právní předchůdce, přisvědčit podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě nelze s ohledem na to, že jejich právním předchůdcem ve stejné době byl stejně jako v případě žalobců jeden a tentýž subjekt (totožný subjekt byl rovněž původně vlastníkem pozemku, který stěžovatelé v roce 1996 koupili). Konečně pak k procesní námitce stěžovatelů týkající se postupu soudu I. stupně v souvislosti s ustanovováním znalce, který tito hodnotí jako překvapivý, třeba uvést, že usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, není soud ve smyslu ustanovení § 170 odst. 2 o. s. ř. vázán a taková svá rozhodnutí může tedy soud měnit.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelů tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Pro úplnost v daném případě považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že okolnosti případu (dobrá víra stěžovatelů při stavbě plotu, jejich snaha o odkoupení pozemku a další), které samotné obecné soudy vedly k hodnocení této věci jako "nešťastného případu" by mohly být důvodem pro případné zvažování aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu