Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1075/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1075.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court costs allocation as an ultima ratio measure.

Geschäftsnummer II.ÚS 1075/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court decisions on litigation costs. The applicant argued violations of fair trial rights, but the Court found the domestic courts correctly applied the principle that costs should be awarded when a secondary party's claim was validly established. The Court ruled that differing interpretations of simple legal provisions do not constitute a violation of the right to court protection or a fair process.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The constitutional complaint is inadmissible as it does not meet the ultima ratio requirement when the domestic courts have already weighed all circumstances regarding the allocation of litigation costs in a secondary proceeding.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility litigation costs allocation fair trial rights ultima ratio principle subsidiarity of constitutional review civil procedure costs secondary proceedings

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a do potvrzujícího rozhodnutí městského soudu včetně výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
čl. 4 Ústavy ČR
Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice.
§ 150 občanského soudního řádu
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, jakou úvahou byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále jen " o.
§ 271 občanského soudního řádu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 17 Co 345/2011-107, a proti výrokům II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2011, č. j. 66 Nc 903/2009-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Své výhrady proti uvedeným rozhodnutím stěžovatel podrobně rozvedl v ústavní stížnosti.

Ústavní soud vždy musí nejprve posoudit, zda jsou splněny procesní podmínky pro věcné projednání podání.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše a dále uvedenou), vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (např. nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně nákladů soudního exekutora, který je napaden ústavní stížností, není konečným rozhodnutím. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 Nc 903/2009, na rozhodnutí napadená ústavní stížností navazuje další rozhodnutí, a sice usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2012, č. j. 66 Nc 903/2009-118, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů exekuce přiznané soudnímu exekutorovi proti stěžovateli. Toto rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 2. 2. 2012 (na č. l. 124 spisu je fotokopie doručenky). Protože proti němu nebylo podáno žádným z účastníků řízení, tedy ani stěžovatelem, odvolání, nabylo právní moci dne 2. 3. 2012 (vyznačeno na rozhodnutí na č. l. 118 spisu). I kdyby tedy Ústavní soud výrok II nyní napadeného usnesení č. j. 66 Nc 903/2009-81 zrušil, navazující rozhodnutí o skutečné výši nákladů řízení, které teprve právní sféru účastníka fakticky zasahuje a je v tomto smyslu konečným rozhodnutím, by zůstalo nedotčeno. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jím podaná ústavní stížnost, pokud směřuje proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2011, č. j. 66 Nc 903/2009-81, podle ustanovení § 43 odst. 1, písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Zbývá dodat, že i kdyby nebyla ústavní stížnost v této části shledána nepřípustnou, byla by odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť tak jako v případě ostatních výroků ani tento není projevem svévole či nepřiměřeného formalismu, ale spravedlivě a v duchu procesních pravidel reflektuje okolnosti nařízení exekuce.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je proto konečným rozhodnutím pouze výrok III. usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl uvedený výrok potvrzen, a rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci

sp. zn. I. ÚS 653/03

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, jakou úvahou byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř."). Ústavní soud v takovém postupu obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Městský soud v Praze objasnil použití § 150 o. s. ř. v souvislosti s aplikací ustanovení § 271 o. s. ř., podle kterého bylo v dané věci rozhodováno o náhradě nákladů zastaveného exekučního řízení. Ústavní soud se s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy nárok vedlejšího účastníka (v posuzovaném řízení oprávněného) skutečně vznikl a stěžovatel jej nesplnil, by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zjevně nespravedlivé.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala do výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a do potvrzujícího rozhodnutí městského soudu včetně výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu