Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 303/10 ECLI:CZ:US:2012:4.US.303.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court ruling on land restitution due to lack of constitutional violation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 303/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court decision denying land restitution. The applicant argued that the disputed land was not obstructed by a 'black building' (unauthorized garage) and cited a prior ruling requiring strict compliance with restitution law conditions. The court held that it cannot re-evaluate factual findings or legal conclusions made by ordinary courts unless they are in extreme contradiction with established facts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions unless they unconstitutionally infringe fundamental rights, and it does not re-evaluate factual findings or legal conclusions absent extreme contradiction.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint land restitution black building ordinary court review fundamental rights Supreme Court procedural review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 11 para. 1 lit. c) of the Act on the Regulation of Property Relations to Land and Other Agricultural Property

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele Ing. I. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Černým, Sokolovská 161/2170, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3979/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 24 Co 299/2008), jímž byly změněny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. 28 C 25/2005 ve věci samé.

Městský soud v Praze ve svém měnícím rozsudku dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel není vlastníkem pozemků p. č. 1651/4, 1651/7, 1651/8 v k. ú. Podolí. S tímto závěrem se následně ztotožnil i Nejvyšší soud, což se projevilo v zamítnutém dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud vyšel nesprávně z teze, podle níž jsou jemu v rámci restitučního řízení nevydané pozemky, zastavěny a z toho důvodu je nelze vydat. Stěžovatel oproti tomu namítá, že stavba družstevních garáží je tzv. černou stavbou, která vznikla bez stavebního povolení a nebyla řádně kolaudována. Navíc, daná stavba garáží je tzv. jednoduchou stavbou, která je v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), explicitně uvedena jako výjimka z překážek zastavěnosti. Neexistenci vydávací překážky není možno substituovat odkazem na užitkové souvislosti s ostatními stavbami, protože takový postup nemá oporu v zákoně a je v rozporu s ústavními principy. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 754/01

, podle něhož je hlavním cílem majetkových restitucí skutečné vydání majetku oprávněným osobám s tím, že teprve pokud je bez všech pochybností naplněn některý z předpokladů stanovených restitučním zákonem v ustanovení § 11 odst. 1 restitučního zákona, pozemek se nevydá.

III. Ústavní soud si vyžádal související spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 25/2005, přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatou ústavní stížnosti je namítané chybné posouzení otázky zastavěnosti sporných pozemků p. č. 1651/4, 1651/7 a 1651/8 v k. ú. Podolí. Již z odůvodnění, ústavní stížností nenapadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento se zabýval samotným pojmem zastavěnosti a provedl jeho výklad, a to s ohledem na stávající judikaturu. Současně učinil předmětem svých úvah i námitku stěžovatele o povaze družstevních garáží, které se nachází na sporném pozemku a které jsou dle mínění černou stavbou. Krajský soud zde na základě rozhodnutí Odboru výstavby ONV Praha 4 ze dne 24. 10. 1961 č. j. 23977/61-4-výst. Dk/Hub dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že se nejedná o černou stavbu. V souladu s ustálenou judikaturou není věcí Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů stran dokazování, a to ani v těch případech, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). To se však dle náhledu Ústavního soudu v předmětné věci nestalo.

Dle náhledu Ústavního soudu nedošlo ze strany Nejvyššího soudu k takovému pochybení, jež by bylo lze považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu