Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1079/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1079.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint regarding pension equalization payment dates. The court rejects the claim as procedurally inadmissible. The court rules that the complaint is premature because no administrative court has reviewed the underlying decision. The court explains that the complaint's substantive request would not achieve the petitioner's goal. The court notes the negative legislative power limits the scope of the ruling. The court advises the petitioner to address the correct authority for legislative changes. The court emphasizes the requirement for administrative court review before constitutional review. The court concludes that the complaint lacks the necessary procedural prerequisites. The court determines the complaint is inadmissible under the relevant constitutional law provisions.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1079/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the associated request to annul legal provisions. The petitioner argued that pension payments on alternating days created inequality during annual value adjustments, citing a prior rejected complaint. The court found the complaint premature because the administrative court had not yet reviewed the underlying decision, which is a mandatory prerequisite. Consequently, the court ruled that the complaint could not be accepted for substantive examination at this stage.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the administrative court has not yet reviewed the underlying decision, unless special circumstances justify acceptance without such review.

Schlagwörter

KI-generiert
premature constitutional complaint administrative court review prerequisite pension value adjustment inequality negative legislative power procedural inadmissibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení ustanovení § 67 odstavce 2 zákona č.
§ 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.
§ 4 odst. 1 vyhlášky č. 286/2011 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. Z., právně zastoupené JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradci Králové, Labská louka 650, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. ledna 2012, č.j. 535 115 016, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 67 odstavce 2 zákona č. 155/1995 Sb., a ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení ustanovení § 67 odstavce 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 21. července 2011; a ustanovení § 4 odstavce 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu pro rok 2012 a o zvýšení důchodů v roce 2012. Následně se domáhala zrušení shora napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení; a konečně požadovala přiznání postavení vedlejšího účastníka pro svého manžela.

Stěžovatelka v podání uvedla, že manžel ji v řízeních před Českou správou sociálního zabezpečení zastupoval, a proto pro něj požaduje přiznání postavení vedlejšího účastníka. Dále se stěžovatelka domáhala zrušení napadených částí právních předpisů, neboť v jejich aplikaci shledává porušení rovnosti. Uvedla, že dle jejích zjištění jsou výplaty dávek důchodového pojištění prováděny v sudé dny od 2. do 24. dne v měsíci. Vyplacený důchod je tak poskytován na tzv. "tekoucí" respektive "klouzavý" měsíc, tedy na období jednoho měsíce počínající právě dnem výplaty dávky. Pokud je však provedena valorizace, a tato je zrealizována ode dne, na který připadá výplata, je ten, jehož termín výplaty nastává později znevýhodněn oproti jinému, jehož výplatní den nastal dříve (při valorizaci o 300,- Kč by byl důchodce, jehož výplatní den nastane o 20 dní později než u jiného důchodce, fakticky jednorázově zkrácen o 200,- Kč, což se opakuje při každé valorizaci).

Stěžovatelka ve svém podání dále uvedla, že shodnou námitku uplatnila již v řízení vedeném pod

sp. zn. IV. ÚS 447/12

, kterou senát Ústavního soudu dne 20. února 2012 odmítl jako předčasnou. Stěžovatelka proto uvedla, že v její věci souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhalo i řízení o námitkách, o němž rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení dne 21. února 2012 pod č.j. 535 115 016/315-LP, kterým byly námitky zamítnuty a rozhodnutí potvrzeno. Podle obsahu odůvodnění je stěžovatelka přesvědčena, že námitky nelze považovat za efektivní nástroj k nápravě, neboť postup správního orgánu je vždy závislý na znění zákona. Proto stěžovatelce nezbývá než podat ústavní stížnost opakovaně a domáhat se zrušení části právních předpisů.

Ústavní soud se předně musel zabývat splněním procesních náležitostí předloženého návrhu.

Podle ustanovení § 28 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky ti, kterým to zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Podle § 76 odstavce 1 s 2 zákona o Ústavním soudu jsou účastníky řízení stěžovatel a orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje; vedlejším účastníkem jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Jak je z předložených podkladů patrné, manžel stěžovatelky tuto v předchozích řízeních zastupoval, nebyl však účastníkem těchto řízení. Proto mu není možno přiznat ani postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.

Uvedená rozhodnutí byla vydána v režimu správního rozhodování, a proto tedy podléhají možnosti soudního správního přezkumu. Nic nenasvědčuje tomu, že ve věci stěžovatelky rozhodl příslušný správní soud, a proto je na ústavní stížnost nutno pohlížet jako na předčasnou.

Nastal-li důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odstavce 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Pro úplnost poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že ustanovením § 67 odstavcem 2 zákona č. 155/1995 Sb., je valorizace deklarována od "splátky důchodu splatné v lednu". Napadené ustanovení vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., pak definuje výši valorizace. Ani případné vyhovění požadovanému návrhu stěžovatelky na zrušení těchto ustanovení by nemohlo vést k jí požadovaným důsledkům. Zrušení napadené části vyhlášky by odstranilo právní vyjádření výše valorizace, respektive její důvod; zrušení části zákona by vedlo k tomu, že by bylo nutno stanovit jiný termín pro přiznání valorizace, případně by zůstalo zcela v rukou České správy sociálního zabezpečení, kdy bude jednotlivé důchody valorizovat. Jinými slovy řečeno, stěžovatelkou navržený postup by nejenže neodstranil jí tvrzenou nerovnost, ale zcela by eliminoval nyní existující pravidla pro výši a splatnost již valorizovaného důchodu. Návrh se míjí účinkem a ani jeho případné opakování by nebylo způsobilé vyřešit požadavky stěžovatelky.

Ústavní soud je nadán tzv. "negativní zákonodárnou mocí", která umožňuje rušit ustanovení zákona, nikoliv vydávat jiná, případně upravovat je k požadovanému obrazu. Bude proto na stěžovatelce, aby lépe zvážila adresáta svých návrhů; popřípadě zohlednila, zda změna zákona je nejlepší způsob pro odstranění rozdílu spočívajícího v datu vyplácení důchodů [Dávky důchodového pojištění se vyplácejí dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách určených plátcem dávky, nestanoví-li se dále jinak. (§ 116 odstavec 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení)].

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud, podle § 43 odstavce 1 písmene e) ve spojení s § 43 odstavcem 2 písmenem b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu