Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 555/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.555.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding judge impartiality and state legal costs.

Geschäftsnummer I.ÚS 555/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's claim that the first-instance judge lacked impartiality due to past cooperation with the prosecution. The court found the complaint manifestly unfounded because the judge was part of a collegial panel, not a sole judge, and the appellate court fully respected procedural instructions. Consequently, the request for state reimbursement of legal costs was also denied as the complaint was rejected.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is rejected as manifestly unfounded when the alleged lack of judicial impartiality is based on a sole judge who was part of a collegial panel, and the appellate court properly followed procedural directives.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint rejection judicial impartiality collegial panel composition state legal costs manifestly unfounded

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§ 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., MBA, zastoupeného JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 886/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, čj. 7 Tdo 1416/2011 - 25, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010, čj. 6 To 363/2010 - 1517, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2010, čj. 1 T 63/2009 - 1432, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Ing. R. S., MBA (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§ 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Z připojených rozhodnutí vyplývá zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ. Ten spáchal tím (zkráceně řečeno), že objednával u různých společností hutní materiál, ač věděl, že nemá prostředky na jeho zaplacení. Takto jednal v úmyslu získat pro sebe finanční prospěch ke škodě cizího majetku v rozsahu nejméně 500.000,- Kč. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud při zachování výroku o vině zrušil výrok o trestu a nově uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel tvrdil, že trestní řízení neproběhlo před nezávislým a nestranným soudem, neboť řízení před soudem prvního stupně vedla samosoudkyně, která před 14 lety úzce spolupracovala jako státní zástupkyně s Mgr. T. P., který v projednávané věci zastupoval státní zastupitelství. Tato propojenost způsobila podle stěžovatele velmi vážná procesní pochybení. Soudkyně nerespektovala pokyny odvolacího soudu po zrušení prvého rozsudku, spočívající v provedení výslechu svědků a dalších důkazů navržených stěžovatelem. Taktéž nepřipustila námitky proti protokolaci a neřešila stížnosti stěžovatele na ustanovenou obhájkyni. Z uvedeného dovozuje, že soud prvního stupně nebyl nezávislý a nestranný.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K údajnému porušení nestrannosti a nezávislosti rozhodující soudkyně Ústavní soud předně uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně nerozhodovala samosoudkyně, ale senát. Skutečnost, že před 14 lety vykonávala funkci státní zástupkyně a spolupracovala se státním zástupcem, není sama o sobě důvodem k jejímu vyloučení a již vůbec nemůže naplnit tvrzení o nestrannosti a nezávislosti soudce (srov. § 30 odst. 2 TrŘ). Rovněž skutečnost, že stěžovatel podal na uvedeného státního zástupce trestní oznámení, neměla vliv na nezávislost a nestrannost rozhodujícího senátu. Dlužno dodat, že stěžovatelem zvolený způsob "obhajoby", spočívající v podání trestního oznámení nebo žaloby na rozhodujícího soudce, státního zástupce či policejní orgán, je v současné době častým chováním obviněných, ve snaze prodlužovat trestní řízení, vytvořit dojem podjatosti rozhodujících orgánů a následně tvrdit porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces v podobě nedodržení zásady nezávislosti a nestrannosti soudu. Takto dovozovaná údajná podjatost orgánů činných v trestním řízení však sama o sobě nemůže najít příznivý ohlas v rozhodování ať už nadřízených soudů, Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

O tom, že uvedené námitky postrádají opodstatnění, svědčí i navazující rozhodnutí odvolacího soudu, který žádná pochybení v postupu soudu prvního stupně nezjistil. Navíc tato tvrzení učinil stěžovatel až předmětem ústavní stížnosti. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984). Nestačí tedy pouze obecné subjektivní tvrzení obviněného, které je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení uvedených osob z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, pokud je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci, nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nelze jej bez dalšího dovozovat ani ze zpřísnění uloženého trestu, který byl řádně odůvodněn a nevybočil ze zákonné trestní sazby. Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2 až 4 TrŘ.

Ačkoli se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zrušení všech ve věci vydaných rozhodnutí, v odůvodnění ústavní stížnosti nevznesl žádné konkrétní námitky vůči rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Jeho námitky směřují jen a pouze proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím zcela pomíjí fakt, že rozhodnutí týkající se merita věci na sebe obsahově navazující jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný integrovaný celek. Jinými slovy, nelze tvrdit, že rozhodnutí soudu prvního stupně je protiústavní a pominout na toto rozhodnutí navazující rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jeho pokyny uvedené v předchozím zrušovacím rozhodnutí byly soudem prvního stupně plně respektovány. Ani odvolací soud neshledal důvod doplnit dokazování o stěžovatelem navržené důkazy, z důvodu jejich nadbytečnosti. Nadto se jeví jako vhodné doplnit, že ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. např.

sp. zn. III. ÚS 369/04

a další, http://nalus.usoud.cz). Této povinnosti dostál jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, oba soudy vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, a svůj postoj dostatečně vysvětlily. Proto nelze v jejich postupu shledat porušení práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud, jak tvrdil stěžovatel, a nejedná se ani o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení práva na soudní ochranu (nezávislost a nestrannost soudu prvního stupně) nelze spatřovat jen v tom, že výsledek řízení neodpovídá představám stěžovatele.

Jestliže byl stěžovatel nespokojen s postupem ustanovené obhájkyně, měl se obrátit na příslušnou profesní komoru, neboť poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, že nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Protože byla projednávaná ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát, nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu