Constitutional Court dismisses constitutional complaint against police search warrant and seizure as not violating fundamental rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a court order for searching other premises and land, as well as subsequent police actions. The applicant argued that the search violated fundamental rights and requested the return of seized property, but the court found the warrant legally sound under criminal procedure rules. The court determined that the search was necessary for an urgent investigation and that the lack of a prior interview did not reach the threshold of a constitutional violation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the challenged judicial order and subsequent law enforcement actions comply with statutory requirements and do not constitute a disproportionate interference with protected fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malá Strana, Újezd 450/40, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem Praha - východ dne 20. 12. 2011, č. j. 0 Nt 4021/2011-4, a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policii ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvě"). Současně navrhl, aby Ústavní soud zakázal výše specifikovanému policejnímu orgánu "pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele" a přikázal mu "obnovit stav před porušením práv a svobod", tj. vrátil movité věci zabavené při prohlídce jiných prostor a pozemků konané dne 21. 12. 2011, které byly sepsány v protokolu z téhož dne, č. j. OKFK-210/TČ-2011-200206. Dále uplatnil návrh, aby Ústavní soud v rámci předběžného opatření podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tomuto policejnímu orgánu zakázal "pokračovat v zásahu do ústavně zaručených práv" spočívajícím v zadržování věcí odňatých při předmětné prohlídce a zakázal mu zkoumat jejich obsah a jakkoli s nimi nakládat, kromě vydání jemu samému. Stěžovatel požádal i o přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu) a vydání předběžného opatření (§ 80 odst. 1 téhož zákona).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že:
Okresní soud Praha - východ napadeným příkazem (nesprávně označeným coby příkaz k domovní prohlídce) rozhodl s poukazem na § 83a odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků, konkrétně:
"1/ bankovní schránky č. 85 vedené v Československé obchodní bance, a. s., na pobočce Praha 4, Na Pankráci 310/60, pronajímané na jméno A. B.,
2/ bankovní schránky č. 231 vedené v Československé obchodní bance, a. s., na pobočce Praha 4, Na Pankráci 310/60, pronajímané na jméno M. Č." (tj. stěžovatele).
Příkaz vydaný k návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 9 VZN 1514/2011, Okresní soud Praha - východ odůvodnil podezřením, že ve specifikovaných prostorách se nacházejí věci důležité pro trestní řízení ve věci trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 tr. zákona, trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 a 4 písm. a) a b) tr. zákona, trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. zákona a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona. Uvedl, že v roce 2007 "vystřídal" ve funkci generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic podezřelého Ing. P. L. podezřelý Ing. A. B., který "měl pokračovat v činnosti svého předchůdce, co se týče uzavírání nevýhodných smluv ohledně pronájmu dálničních odpočívek ke škodě státu a ve prospěch obchodních společností Monstera Development, s. r. o. a MONSTERA INTERNATIONAL, a. s. (nájemců Ředitelství silnic a dálnic), které fakticky ovládal podezřelý J. N.".
K osobě stěžovatele okresní soud konstatoval, že je nevlastním synem podezřelého Ing. A. B. a "bydlí s ním ve společné domácnosti", v důsledku čehož je dáno důvodné podezření, že v předmětných bankovních schránkách se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, když lze opodstatněně předpokládat, že v bankovní schránce vedené na jméno stěžovatele mohou být uloženy právě věci související s touto trestnou činností, které si zde uložil Ing. A. B.
Rozhodující soud též specifikoval prameny, z nichž dovodil podezření, že další důkazy v listinné a elektronické podobě by se mohly nacházet také v těchto prostorách; poukázal na výpovědi svědků Mgr. M. S., J. H. a L. S. a na jejich podkladě opatřené listiny k výstavbě odpočívek, které jsou založeny ve spise policejního orgánu.
V procesní situaci, kdy doposud nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, soud odůvodnil provedení prohlídky coby neodkladného úkonu ve smyslu § 158 odst. 3 písm. i) tr. řádu ve spojení s § 160 odst. 4 tr. řádu argumentací, že vzhledem k "množství osob a prostor, vůči kterým budou činěny úkony trestního řízení", by po zahájení trestních stíhání prohlídky nebyly proveditelné souběžně, čímž by vzniklo riziko zničení nebo ztráta důkazů, jež by se v místech prohlídek mohly nacházet.
V ústavní stížnosti stěžovatel především dovozuje, že k porušení jeho práv mělo dojít tím, že okresní soud nerespektoval ustanovení trestního řádu, jež přikazují vydaná rozhodnutí náležitě odůvodnit. To je podle stěžovatele nepřípustné, a ku podpoře tohoto názoru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009,
sp. zn. I. ÚS 536/06
, ze dne 25. 8. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1780/07
, ze dne 6. 10. 2005,
sp. zn. II. ÚS 298/05
, a ze dne 27. 9. 2007,
sp. zn. II. ÚS 474/07
. "Kusé a nepřesvědčivé" je podle stěžovatele odůvodnění neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti nařízené prohlídky, neboť tyto její charakteristiky soud spojuje pouze s věcně neudržitelným předpokladem, že "stát" nedisponuje "dostatečným aparátem" k provedení těchto úkonů paralelně na šestnácti různých místech. Soudní příkaz vychází z nesprávných předpokladů též potud, že jej označuje za osobu žijící ve společné domácnosti se svým nevlastním otcem, kterým je podezřelý (nyní obviněný) Ing. A. B.; stěžovatel uvádí, že nemá s Ing. A. B. shodnou ani adresu bydliště trvalého ani přechodného či adresu doručovací, a zpochybňuje dále ústavněprávní konformitu příkazu námitkou, že z jeho odůvodnění nelze zjistit, proč by se v předmětné bankovní schránce měly nacházet "doklady související s údajnou trestnou činností třetích osob". Konečně stěžovatel vytýká, že prohlídka byla realizována "ve večerních hodinách, mimo pracovní dobu a bezprostředně před vánočními svátky", což je "velmi zatěžující a omezující", resp. "šikanózní", přičemž policejní orgán neprovedl ani předchozí výslech podle § 84 tr. řádu, nýbrž až po otevření bankovní schránky.
Prezentovanou argumentaci stěžovatel spojuje rovněž s výše specifikovanými akcesorickými návrhy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 46/96
a
sp. zn. IV. ÚS 582/99
), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 316/99
,
I. ÚS 486/01
,
IV. ÚS 213/03
,
IV. ÚS 262/03
a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 674/05
).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ustanoveních Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v odkazovaných ustanoveních trestního řádu.
Pakliže stěžovatel namítá, že soud v odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevystihl adekvátně obsah ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu, přehlíží, že podle jím dovolávaného nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1780/07
nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu "není (ani interpretací) jakkoli seznatelná", "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu"; v posuzované věci však důvody pro uvedený procesní postup (situované zejména v rovině koordinace vyšetřování, srov. též námitku "zatěžujícího" časového zařazení prohlídky) dostatečně vyplývají, a to přímo, z dotčeného příkazu.
Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v jiných prostorách ... je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 2 tr. řádu, respektive úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, přičemž jeho možnosti jsou pak v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, nadto specificky zúženy; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu orgánu vytýkat nelze. I kdyby soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o "důvodnosti podezření", že v "jiných prostorách" (bankovní schránce) je věc důležitá pro trestní řízení, resp. o nebezpečí zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu] byly překročeny.
Z obsahu odůvodnění napadeného příkazu se podává, že Okresní soud Praha - východ právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že ve vymezených prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov.
sp. zn. III. ÚS 554/03
). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků slouží.
Ohledně otázky vymezení, které důkazy (zejm. písemnosti) se v bankovní schránce měly nalézat, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007,
sp. zn. III. ÚS 1033/07
a ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1578/07
, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Ani případné zjištění, že se žádné věci důležité pro trestní řízení při prohlídce nenašly, neznamená samo o sobě její nezákonnost.
Nic zásadního nelze vyvodit z oponovatelné úvahy soudu ohledně "společné domácnosti" stěžovatele s Ing. A. B., jestliže doložil úzké osobní vazby především výše konkretizovaným rodinným vztahem. Odtud rovněž dovozoval možnou dostupnost procesně relevantních informací na podkladě výsledků nařízené prohlídky bankovní schránky v nájmu stěžovatele.
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému příkazu tedy nelze nic zásadního vytknout. Soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval otázkou o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se konkretizované osoby mohly dopustit trestného jednání, k čemu konkrétně je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení třeba, a konečně proč není možné tento úkon provést jako "obyčejný", nýbrž coby neodkladný nebo neopakovatelný (srov. § 160 odst. 4 tr. řádu). Již z obsáhlosti polemiky vedené stěžovatelem vyplývá, že dostatečně konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadený příkaz s požadavky stanovenými v § 82 odst. 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu není v kolizi. Nelze mu upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovatelem kritizované rozhodnutí, podává.
Jestliže je tím doložena ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu, lze shodnou charakteristiku uplatnit ve vztahu k postupu policejního orgánu jednajícího v souladu s ním. Není pak třeba se již zabývat otázkou, zda je v případě skončené prohlídky ve stěžovatelově věci dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov.
sp. zn. III. ÚS 1651/11
).
Odlišný úsudek nemůže odůvodnit ani tvrzení stěžovatele, že nebyl vyslechnut před provedením předmětné prohlídky (§ 84 tr. řádu). Policejní orgán podle protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vydaného dne 21. 12. 2011, č. j. OKFK-210- /TČ-2011-200206, k tomuto úkonu přistoupil včasně a stěžovatel - poté, co byl řádně poučen - vypovídal.
Již jen v širších souvislostech stojí za zaznamenání, že porušení této procesní povinnosti kasační důsledky v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002,
sp. zn. III. ÚS 464/2000
, N 11/25 SbNU 79 (srov. popř. nálezy ze dne 22. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 287/96
, a ze dne 10. 10. 2001,
sp. zn. I. ÚS 201/01
, N 147/24 SbNU 59) - oproti tomu - založilo. Předmětný výsledek ovšem není výstižný typicky tehdy, pokud důvody, proč nebyl předchozí výslech proveden, jsou v konkrétních souvislostech spolehlivě identifikovatelné s okolnostmi, pro něž byla prohlídka povolena coby úkon neodkladný. Byť nedostatečné zdůvodnění absence předchozího výslechu je určitou vadou, nemusí jít nevyhnutelně o takovou, jež dosahuje ústavněprávní dimenze, a která by měla být důvodem pro zásah Ústavního soudu, nadto již v nyní sledované procesní fázi.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného rozhodnutí soudu a navazující postup policejního orgánu nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle § 80 zákona o Ústavním soudu, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu