Constitutional Court dismisses appeal due to lack of lawyer representation and invalid constitutional complaint. The court rejects the request to annul legal provisions. The applicant failed to meet mandatory representation requirements. The court ruled that repeated warnings were sufficient notice. The request to annul laws is also rejected. The decision upholds the requirement for legal counsel. The court emphasizes procedural formalities over substantive review.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint and the associated request to annul specific legal provisions. The applicant had failed to appear with a lawyer despite repeated warnings about the mandatory requirement for legal representation in proceedings before the Constitutional Court. Consequently, the court rejected the complaint under formal provisions and denied the request to annul the Civil Procedure Code, the Lawyers Act, and the Administrative Procedure Code. The decision affirmed that prior notifications of representation requirements constitute adequate notice, rendering further warnings unnecessary.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) a c) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court must verify formal admissibility before substantive review, and repeated warnings regarding mandatory lawyer representation satisfy the requirement of adequate notice, justifying the dismissal of a complaint filed without counsel.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 čj. 25 Cdo 3012/2011-69, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 241 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 55 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve slovech "je sídlo správního orgánu", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 2. 2012 se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení, neboť stěžovatel i přes výzvu dovolacího soudu neodstranil vadu dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 11. 2010 čj. 19 Co 2457/2010-39 spočívající v absenci zastoupení advokátem.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení shora označených ustanovení občanského soudního řádu, soudního řádu správního a zákona o advokacii, který nesprávně označil jako zákon č. 317/2009 Sb. (pod tímto číslem předseda vlády vyhlásil ke dni 11. 9. 2009 úplné znění zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaného rozhodnutí, resp. návrhem na zrušení zákonných předpisů, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické ... osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen advokátem není, přestože na tento nedostatek byl opakovaně (od roku 2007 v desítkách případů) upozorňován s poučením, že tato vada, resp. její neodstranění ve stanovené lhůtě, je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti; naposledy mu bylo takové poučení poskytnuto dne 23. 11. 2011 ve věci vedené pod sp. zn. III ÚS 3427/11. Ústavní soud tak nemá pochybnost o tom, že stěžovatel byl seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti, stejně tak byl opakovaně uvědoměn i to tom, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (srov. např. usnesení ze dne 13. 12. 2010
sp. zn. IV.ÚS 3173/10
, ze dne 1. 11. 2011
sp. zn. I.ÚS 3034/11
a řadu dalších). Ve vztahu ke stěžovateli takto Ústavní soud postupoval opakovaně, naposledy ve věci
sp. zn. I.ÚS 226/12
, kdy usnesením ze dne 31. 1. 2012 ústavní stížnost odmítl.
Z týchž důvodů shodně rozhodl Ústavní soud i v projednávané věci a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost neschopná věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov.
sp. zn. III. ÚS 101/95
, Sb. n. u. sv. 4, str. 351).
Ústavní soud proto návrh na zrušení § 241 odst. 4 občanského soudního řádu, § 55 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve slovech "je sídlo správního orgánu", odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu