Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2775/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.2775.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against bankruptcy appeal rejection for lack of fundamental rights violation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2775/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a bankruptcy debtor against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The debtor alleged procedural violations and property rights infringements but failed to provide specific facts linking the Supreme Court's decision to a fundamental rights breach. The Court ruled that it cannot review the substantive content of the Supreme Court's decision unless it violates constitutional order, and found no such violation in this case.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the applicant fails to concretize how a lower court's decision violated fundamental rights, as the Court does not review the substantive content of such decisions absent constitutional flaws.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal fundamental rights violation bankruptcy appeal rejection Supreme Court review procedural fairness claim

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Dovolací soud konstatoval, že v dovolání, jež by mohlo být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel ve stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl.
čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl.
čl. 11 Listiny
1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na život podle čl.
čl. 6 Listiny
11 Listiny a práva na život podle čl. 6 Listiny.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 1494, 516 01 Rychnov nad Kněžnou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, č. j. 29 Cdo 2437/2011-662, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání úpadce (stěžovatele) v jeho konkursní věci (konkrétně se jednalo o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty) odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že v dovolání, jež by mohlo být přípustné jen podle § 238a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

2. Stěžovatel ve stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a práva na život podle čl. 6 Listiny. V ústavní stížnosti uvádí, že soudní řízení bylo vedeno snahou připravit jej o majetek, nemovitosti byly převáděny nelegálně na jiné vlastníky a stěžovatel byl vystaven i pokusům o fyzickou likvidaci. Vyslovuje přesvědčení, že celé řízení je účelové a stěžovateli je opakovaně zakazováno orgány činnými v trestním řízení nahlížet do spisů. Obecné soudy neřešily porušení základních lidských práv, přestože jim byly opakovaně stěžovatelem předkládány důkazy. Veškeré podněty stěžovatele byly protiprávně odkládány.

3. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

4. Stěžovatel ve velmi obecně formulované ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, práva na ochranu vlastnictví a práva na život. Tyto námitky však blíže nerozvádí a dále nekonkretizuje, takže není možno dovodit, v čem měla být jeho ústavně zaručená práva dotčena. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel neuvádí vůbec žádné skutečnosti, z nichž by měl vyplývat zásah do chráněných práv a svobod stěžovatele. Dovolání stěžovatele přitom bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou relevantní otázku, v níž spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a z níž by tedy přípustnost dovolání mohla vyplývat. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 40/93

, usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 116/94

,

IV. ÚS 573/01

,

III. ÚS 280/03

,

I. ÚS 319/03

,

II. ÚS 644/04

,

III. ÚS 86/06

,

III. ÚS 466/06

). V postupu Nejvyššího soudu neshledává Ústavní soud žádné pochybení, které by byť jen mohlo naznačovat porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž tak porušení práva na ochranu vlastnictví nebo dokonce práva na život nelze z napadeného usnesení v žádném případě dovozovat.

5. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu