III.ÚS 40/93 · Ústavní soud České republiky

Dovolání coby poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

3. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku

Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a navazujícím

rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co

132/92, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92,

o povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 5. 8. 1993 domáhá

zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92,

a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, kterým bylo odmítnuto dovolání.

V občanském soudním řízení se navrhovatelka vůči odpůrci,

Výzkumnému ústavu organických syntéz Pardubice-Rybitví, domáhala

určení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání nemovitosti podle

zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od

Okresního soudu v Trutnově vyžádal úplný spis a současně si od

uvedeného soudu vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření.

Obsahem spisu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, nabyl právní moci dne 22.

9. 1992, dovolání Nejvyššímu soudu České republiky bylo

navrhovatelkou podáno dne 1. 10. 1992, Vrchní soud v Praze

usnesením ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, dovolání

odmítl, přičemž dané usnesení nabylo právní moci 1. 3. 1993.

Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve

lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní

moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně

práva poskytuje.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze

napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to

zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze

a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon

dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní

prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody,

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta

pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci

rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání

z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí

deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci

práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému

rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu

o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu, daného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

může o ochranu daného základního práva formou ústavní stížnosti

žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takové stížnosti je

však denegatio iustitie a ne samotné hmotné subjektivní právo.

Jestliže by takové ústavní stížnosti, podané podle čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky, bylo vyhověno, podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České

republiky napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání

zruší. V důsledku této skutečnosti je dovolací soud povinen

rozhodnout v meritu věci samotné. Pokud by se navrhovatel cítil

i po rozhodnutí dovolacího soudu dotčen ve svých základních

právech a svobodách, má možnost ve věci samotné podat na Ústavní

soud České republiky ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm.

d) Ústavy České republiky.

Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř.

neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek

k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Vrchního soudu

v Praze, ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, jakož

i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti

navrhovatelky nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu

s ohledem na jeho soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala nabytím

právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7

Co 132/92, tj. 22. 9. 1992.

Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze

u Ústavního soudu České republiky proti zásahu orgánu veřejné moci

České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, ke

kterému došlo před 1. lednem 1993, podat ústavní stížnost jenom

tehdy, jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu

soudu České a Slovenské Federativní Republiky, stanovená v § 55

odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., započala po 2. listopadu 1992.

V dané věci lhůta pro podání ústavní stížnosti započala před

zákonem stanoveným termínem, v důsledku čehož ústavní stížnost

nesplňuje podmínky, vyžadované ustanovením § 145 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně 3. února 1994