Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible for exhaustion of remedies and lack of personal rights violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by P. H. against the dismissal of criminal proceedings under Criminal Procedure Code § 172(1)(c). The applicant argued that this specific dismissal type was socially stigmatizing and insufficient compared to other options, while also claiming violations of personality rights due to media coverage. The court ruled the appeal inadmissible because the applicant failed to exhaust all available legal remedies to protect their rights and did not demonstrate a direct violation of their own personal rights.
Legislator-Regeste
KI-generiertArt. 87(1)(d) of the Constitution; § 72(1) of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all statutory legal remedies or if the complaint does not concern a violation of the applicant's own fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:
Ústavní stížnos se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení státních zastupitelství, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu").
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6. 11. 2008, č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37, bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Shora uvedeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci bylo trestní stíhání ve skutcích bodu 28 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný (stěžovatel). Stěžovatel (obdobně jako další osoby) podal stížnost, jež byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něj "méně příznivý" a není dostatečnou občanskou satisfakcí, resp. naopak představuje trvalý "cejch zločince", neboť jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle jeho názoru společensky chápáno tak, že se mu "povedlo" vyhnout se spravedlnosti; proto mělo být trestní stíhání zastaveno dle "příznivějšího" § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu; státní zástupce totiž dospěl k závěru, že se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, nýbrž jako útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba. Věc byla mimořádně široce medializovaná, a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné. Stěžovatel konečně poukazuje i na to, že již usnesení o zahájení trestního stíhání trpělo procesními nedostatky a stíhání nemělo být vůbec vedeno; pochybuje rovněž o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Argumentace ohledně práv jiných osob (pracovních kolegů) je tedy neakceptovatelná již proto, že nesměřuje k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis.
Z ustanovení § 72 odst. 1 a § 75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, a nastupuje až tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonem procesní prostředky k ochraně svých základních práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli ochranu neposkytly. Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tzv. opravné), nýbrž všechny zákonné (a efektivní) instrumenty, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci nichž se lze svých práv domáhat.
V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání a medializací jeho trestní věci, a že jeho osobu a pověst poškozuje, pakliže trestní stíhání bylo proti němu zastaveno "pouze" podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, což mu podle jeho názoru neposkytuje dostatečnou satisfakci.
Zde je pak - ve smyslu výše řečeného - podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny, a podústavní právo disponuje tomu adekvátními prostředky; ty však stěžovatelem vyčerpány nebyly.
Ohledně dalších (namítaných) základních práv platí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem porušení takových práv spatřuje; pouhý poukaz na označené články ústavněprávního předpisu k efektivnímu přezkumu typicky vést nemůže.
K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v jiné skutkově a právně srovnatelné věci, jmenovitě vyjádřeným v usnesení ze dne 2. 9. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2558/10
, na které (obdobně jako na související usnesení
sp. zn. III. ÚS 2539/10
,
I. ÚS 2544/10
,
I. ÚS 2547/10
,
IV. ÚS 2548/10
,
I. ÚS 2551/10
,
III. ÚS 2552/10
,
III. ÚS 2554/10
,
IV. ÚS 2589/10
,
III. ÚS 2595/10
,
II. ÚS 2600/10
, I. ÚS 2603,
III. ÚS 2608/10
,
III. ÚS 2759/10
,
I. ÚS 2760/10
,
II. ÚS 2762/10
,
I. ÚS 2768/10
) již lze jen odkázat.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jakožto nepřípustné doloženo. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj