Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2551/10 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2551.10.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies.

Geschäftsnummer I.ÚS 2551/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against decisions to suspend criminal proceedings. The applicant argued that the suspension was unjustified and lacked sufficient civil satisfaction given the media coverage of the case. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies, citing the principle of subsidiarity.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible unless the applicant has exhausted all legal remedies provided by law for the protection of their fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint exhaustion of remedies principle of subsidiarity criminal proceedings suspension fundamental rights protection legal remedies procedural admissibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 171 odst. 1 písm. c) trestního řádu
K zastavení jeho stíhání došlo dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kdy nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal stěžovatel.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
cituje: "...ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem.
§ 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
čl. 2 odst. 2 Listiny
čl. 10 odst. 1 Listiny
Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, se sídlem Na Perštýně 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. března 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2010, stěžovatel napadl usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. března 2010, sp. zn. 2 KZV 49/2008 (dále jen "usnesení krajského státního zastupitelství"), kterým bylo v případě stěžovatele a dalších 29 osob zastaveno trestní stíhání. K zastavení jeho stíhání došlo dle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kdy nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal stěžovatel. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. června 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení krajského státního zastupitelství.

Stěžovatel je přesvědčen, že řízení mělo být zastaveno z jiného zákonného důvodu, který by byl pro něj příznivější. Nemůže pochopit, že ačkoliv byl od samého počátku stíhán nedůvodně, nedostalo se mu napadenými rozhodnutími dostatečné občanské satisfakce, a to tím spíše, že jednání, pro které byl stíhán, bylo mimořádně široce medializováno.

Ústavní soud především konstatuje, že mu byla předložena celá řada identických ústavní stížností týkajících se jednotlivých spoluobviněných, v jejichž případě bylo trestní stíhání rovněž zastaveno "z méně příznivého zákonného důvodu". O řadě z nich (

sp. zn. III. ÚS 2539/10

,

I. ÚS 2544/10

,

IV. ÚS 2548/10

,

III. ÚS 2554/10

,

II. ÚS 2558/10

in http://www.usoud.cz) již Ústavní soud rozhodl.

V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení

sp. zn. I. ÚS 2258/10

cituje: "...ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Pomineme-li nepřípadnou polemiku stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen býti nemohl), jakož i jeho polemiku s trestním stíháním dalších osob, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.".

Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj