Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of administrative remedies under subsidiarity principle.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint and the associated legislative amendment request. The petitioner argued that administrative decisions violated fundamental rights, but the Court found that all available administrative and ordinary judicial remedies had not been exhausted. Consequently, the Court applied the principle of subsidiarity, ruling that the Constitutional Court acts only as a last resort when lower courts fail to protect rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible unless all other legal remedies have been exhausted, as the Constitutional Court serves as the ultima ratio mechanism.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, č. j. 2092/DS/10-3 ze dne 21. července 2010 a proti rozhodnutí Městského úřadu v Mariánských Lázních, odboru dopravy a vnitřních věcí, č. j. DOP/10/4890/SV ze dne 9. června 2010, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 123b odst. 1 a § 123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 30. srpna 2010 a splňujícím náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S odkazem na rozpor s čl. 39 a čl. 40 Listiny a s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se stěžovatel domáhal též zrušení části ustanovení § 123b odst. 1 a § 123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že napadená rozhodnutí byla vydána v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, a to na základě podané správní žaloby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Není tedy pochyb, že se stěžovatel má možnost domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Návrh na zrušení části ustanovení § 123b odst. 1 a § 123d odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. září 2010
JUDr. Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka