Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2527/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.2527.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, rejecting claim that property rights were violated by Supreme Court's inadmissibility ruling.

Geschäftsnummer II.ÚS 2527/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a tenant against a Supreme Court decision declaring his appeal inadmissible. The applicant argued that the lower courts failed to consider his acceptance of a property purchase offer, thereby violating his constitutional right to property and equal treatment. The Court ruled that mere disagreement with legal reasoning does not constitute a violation of fundamental rights and that the Supreme Court's decision was clearly reasoned without arbitrariness.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant's claims lack any basis in a violation of constitutionally guaranteed rights, as mere disagreement with the legal assessment of a higher court does not constitute such a violation.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility of appeal right to property equal treatment obviously unfounded Supreme Court fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, 602 00 Brno 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, č. j. 26 Cdo 1890/2008-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, č. j. 26 Cdo 1890/2008-57, s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práv zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně do práva vlastnit majetek a do práva všech vlastníků na ochranu vlastnictví a na stejný zákonný obsah vlastnického práva.

2. V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný rozvedenou manželkou stěžovatele (dále jen "žalobkyně") o zrušení práva společného nájmu k bytu o třech pokojích s kuchyní a příslušenstvím v Roudnici nad Labem. Stalo se tak v době, kdy bylo městem Roudnice nad Labem vyvoláno jednání o odprodeji bytu do vlastnictví za částku 134 000 Kč.

3. Soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že jediným nájemcem bytu se stala žalobkyně a stěžovateli bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele potvrzen odvolacím soudem. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které bylo přípustné pouze za předpokladu, že by byly splněny podmínky podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu, protože otázka, kterou nastolil stěžovatel, byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.

II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup dovolacího soudu, který podle jeho názoru, stejně jako soudy nižšího stupně, nesprávně posoudil kritéria pro určení nájemce při zrušení práva společného nájmu manželů, neboť nevzal do úvahy skutečnost, že byl oběma účastníkům řízení nabídnut předmětný byt ke koupi a on tuto nabídku, stejně jako žalobkyně, akceptoval. Tím byl podle jeho názoru založen právní stav směřující k uzavření kupní smlouvy, který je pod ochranou čl. 11 Listiny. Napadeným rozhodnutím mu tak byla odňata možnost nabýt byt do vlastnictví a tím byl majetkově poškozen. Z toho dovozuje zásah do svého ústavně chráněného práva vlastnit majetek a navíc byl znevýhodněn oproti žalobkyni a to přesto, že Listina garantuje základní práva a svobody všem bez rozdílu.

III. 5. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu "a stejně tak rozhodnutí na něj navazující". Protože na rozhodnutí dovolacího soudu žádné rozhodnutí nenavazuje, je zřejmé, že petit ústavní stížnosti se žádného jiného rozhodnutí netýká.

8. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 40/93

, usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 116/94

,

IV. ÚS 573/01

,

III. ÚS 280/03

,

I. ÚS 319/03

,

II. ÚS 644/04

,

III. ÚS 86/06

,

III. ÚS 466/06

). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelem nastolené námitky, které přebírá i pro řízení o ústavní stížnosti, neměly pro dovolací soud, a nemají ani pro Ústavní soud potřebný přesah. Ostatně tvrzení stěžovatele, že dovolací soud, stejně jako obecné soudy zasáhly do jeho základního práva na ochranu majetku tím, že nevzaly v potaz existenci jím akceptované písemné nabídky převodu bytu, je zcela irelevantní, neboť tato listina žádné majetkové právo nezakládá, protože z ní nevyplývá závazek vlastníka bytu stěžovateli byt prodat. Jde pouze o zjištění zájmu o koupi bytu.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu