Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 207/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.207.10.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for unreasonably long trial due to failure to exhaust appeal remedies.

Geschäftsnummer II.ÚS 207/10
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant L. H. against a regional court's criminal judgment. The applicant argued that the trial duration was excessive, citing a gap between the investigation start and the final verdict, and claimed the state failed to prosecute within a reasonable time. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant had not exhausted available legal remedies, specifically the appeal for review under the Criminal Procedure Code, which was the proper channel for this grievance.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all statutory legal remedies, such as the appeal for review, which serve as the primary means for addressing procedural defects.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle appeal for review criminal procedure unreasonably long trial duration subsidiarity of constitutional review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
§ 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu
Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy námitka uplatněná v ústavní stížnosti jednoznačně spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu (tj.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2009 sp. zn. 6 To 353/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V rámci projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že délka trestního řízení byla v jeho případě nepřiměřená, když ke skutku, pro který byl uznán vinným, došlo dne 6. 7. 2003, k zahájení trestního stíhání došlo dne 25. 5. 2004, přičemž k pravomocnému odsouzení stěžovatele došlo až rozsudkem Krajského osudu v Plzni ze dne 12. 10. 2009. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názory obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2001 a sp. zn. 4 Tz 1/2002 a namítal, že v jeho věci byl zcela namístě postup soudu dle § 223 odst. 1 trestního řádu, tedy zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť právo (a povinnost) státu na stíhání a potrestání stěžovatele jak pachatele trestného činu se dostalo do extrémního rozporu s právem stěžovatele na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě výlučně na straně státu.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 5. 2009 č. j. 6 T 84/2004-310 a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Současně stěžovateli uložil zaplatit poškozenému L. K. na náhradě škody částku ve výši 5.400,- Kč a se zbytkem nároku jmenovaného poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud v projednávané věci přitom rozhodoval již potřetí, když dvě předcházející rozhodnutí soudu prvého stupně vždy v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil. V napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně se ve formulaci skutkových zjištění charakterizujících trestněprávně relevantní následek dopustil podstatného procesního pochybení, když nerespektoval zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) zakotvený v ustanovení § 264 odst. 2 trestního řádu; oba předchozí rozsudky byly zrušeny výhradně z podnětu odvolání stěžovatele a skutková věta výroku o vině obou předchozích odsuzujících rozsudků obsahovala pouze část poranění uváděných okresním soudem v jeho v pořadí třetím rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že změna výroku o vině neměla vliv na právní kvalifikaci stíhaného skutku, avšak současně dovodil, že tato změna měla vliv na závěr soudu o společenské nebezpečnosti stíhaného jednání. S ohledem na uvedenou okolnost, ale i výrazný časový odstup od spáchání projednávaného skutku, jenž představoval více jak šest let, považoval odvolací soud výměru trestu obsaženou v rozsudku soud prvého stupně za nepřiměřeně přísnou. Za adekvátní okolnostem případu a osobě stěžovatele proto uvážil krajský soud trest odnětí svobody mezi šestinou a čtvrtinou zákonné trestní sazby určené § 221 odst. 1 trestního zákona, podmíněně odložený na zkušební dobu stanovenou na samé spodní hranici zákonného rozpětí.

Vzhledem ke změně výroku upravil odvolací soud i výrok o náhradě škody.

Ústavní stížnost není přípustná.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky). Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Ústavní soud konstatuje, že všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány. Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy námitka uplatněná v ústavní stížnosti jednoznačně spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu (tj. proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné). Za situace, kdy stěžovatel ji tímto způsobem neuplatnil (jak bylo Ústavním soudem ověřeno a ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti uvedené netvrdil), bylo třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou (k tomu srov.např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009

sp. zn. I. ÚS 2773/08

dostupné in http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj