Constitutional Court dismisses appeal as administrative court reasoning was sufficient and not arbitrary.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against administrative court rulings regarding administrative inaction. The applicant argued that lower courts violated her fundamental rights by misinterpreting procedural time limits under the Administrative Procedure Act. The court found the administrative courts' reasoning logical, persuasive, and consistent with established legal doctrine, rendering the complaint clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are rejected when the lower courts' reasoning is sufficient, logical, and does not constitute an arbitrary deviation from accepted interpretative standards.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky V. D., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Na Hradbách 9/118, 702 00 Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2009 č. j. 9 Ans 8/2009-149 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2009 č. j. 17 Ca 10/2009-55, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Těmito byla nejprve Krajským soudem v Plzni odmítnuta z důvodu subsidiarity (§ 79 odst. 1 s. ř. s.) její žaloba, kterou se domáhala v přesně označené správní věci ochrany proti nečinnosti žalovaného Magistrátu města Plzně, a to v souvislosti s aplikací lhůt k vydání rozhodnutí dle správního řádu. Nejvyšší správní soud následně poté, co dospěl k závěru, že kasační námitky stěžovatelky nejsou důvodné, její kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka v podrobně rozvedených stížnostních bodech uvedla, v čem spatřuje nesprávnost interpretace v dané záležitosti relevantního práva (§ 6 odst. 1, § 71 odst. 1, 3, § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, § 5, § 79 odst. 1 s. ř. s.) a tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud tato rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Po přezkoumání návrhu stěžovatelky nutno říci, že Krajský soud v Plzni, resp. Nejvyšší správní soud se v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a takto přezkoumatelným způsobem vypořádaly s námitkami předestřenými posléze i v ústavní stížnosti.
Z pohledu ústavněprávního dle názoru Ústavního soudu argumentace Nejvyššího správního soudu obstojí. Interpretace relevantního právního rámce je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
), naopak na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší správní soud i konkrétně poukázal. S ohledem na logicky přesvědčivě vybudované odůvodnění jeho rozhodnutí a povahu předmětné věci nejsou dány ani podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z rozhodovacích důvodů vyložených ve stěžovatelkou odkazovaných nálezech Ústavního soudu (
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
I. ÚS 5/96
,
III. ÚS 103/99
), když její situaci jim nelze připodobnit.
V důsledku toho postačí dle názoru Ústavního soudu na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR v podrobnostech odkázat.
Pro takto nahlíženou zjevnou neopodstatněnost návrhu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu